REPORTÁŽ, 1. DÍL
Rostík: Jízda za tancem severních světel
Když se sejde několik lidí a dohodnou se, že půjdou
někam na výpravu, to ještě není nic neobvyklého. Když si k tomu řeknou, že
to bude výprava několikadenní a vezmou si k tomu i stan, stále to ještě
není tak neobvyklá věc. Když si k tomu navíc vezmou s sebou na celou dobu
pobytu i jídlo, stále se to ještě může považovat za vcelku normální a
běžné. Avšak jakmile je těch lidí dejme tomu 12 a délka pobytu se proklube
na tři celé týdny, začíná to přec býti malinko neobvyklé a když se k tomu
ještě dodá, že to celé na sklonku podzimu a za severní polární kruh, tančí
už výstražné majáčky všem soudným lidem a dobrodruhům se začínají očka
lesknout.
K tomu zbývá už
jen dodat, že většina členů výpravy tituly akademické vlastní a svým
přičiněním ji od pouhého cestopisného dýchánku smyslem hlubokým a vnitřním
daleko oddělila a za přeludem polárním na obloze se vypravila a tu ručička
normalitu popisující se kolem své abnormální zarážky lidem všem mlsně
obtáčet začíná.
Jak tedy popsat
výpravu, jejíž účastníkem jsem se stal, jak popsat okamžiky, které jsme
zažili a jež byly tak krásné, že stále nevěřím, že se stát mohly? Neboť
záře polární jsme skutečně nádherné viděli a spoustu zážitků i fotografií
přivezli. Jak popsat výpravu 12ti lidí ve třech autech za polární září,
která se tak vydařila, jak skoro ani nikdo nedoufal? Nejlépe tedy asi tak,
jak se opravdu stala, začít od začátku a skončit na konci. Mou paměť
podporovaly deníkové zápisky, jež jsem si zhruba od třetího dne vedl a
stále ještě živé obrazy věcí, které jsme na fotografiích zachytili, či na
video natočili. I tak se chybka neúmyslná vlouditi mohla a kdo by ji
našel, nechť neváhá a napíše, abych ji opravit dle svého nejlepšího
svědomí mohl.
Nuž nechte mne
jej tedy povědět; zde je můj převrácený, subjektivní a deníkem silně
ovlivněný popis běhu událostí, jak se kolem mne udál:
8 - 10.9.
Po tramvajích a autobusech skládám
píseň proti
trudomyslnosti, a moc se přitom bavím, to
kdybychom se náhodou začali za polárním kruhem nudit. Po absolvovaných
zkušenostech však musím říci, že to nehrozilo ani náhodou.
11.9.
Snažím se zabalit horu věcí, která se na mě valí a zdá se, že ji nikdy
nemůžu zabalit. Vyrážím vlakem v sedm z Rokycan, mám deset minut zpoždění,
toto pěkně začíná. Na Smíchově čeká Petr Kulhánek a ještě jedna osůbka,
mně zcela neznámá, představuje se jako Karel (Řezáč, jak jsem se dozvěděl
později). Jedeme nakupovat do supermarketu, dozvídám se, že můj výběr
jídla na celou expedici nebyl zrovna optimální, neboť jsem nepočítal s
příliš těstovinami, ani s jídlem pro pět lidí, což byla, jak se později
ukázalo, tak trochu chybička.
Po příjezdu k
Petrovi domů probíhá vyřizování urgentních věcí, Karel mě zasvěcuje do
programu, jež má řídit naše cesty (to jsme ještě nevěděli, že každá minuta
běhu notebooku se bude vyvažovat zlatem) a Petr propadá do tvořivého
chaosu produkujíc práci za několik dní či týdnů, protože se prostě nedala
vyřídit později ani dříve a kosmos kolem téměř nevnímá.
12.9.
Vstáváme ve čtyři, pár minut po tom, co jsme šli spát. Do auta je třeba
naložit tuny věcí, Karel se poprvé a rozhodně ne naposled ujímá úkolu
napěchovat auto po střechu nejrůznějšími věcmi a neztratit přehled ani o
šroubku, což se mu, i když mu to kazíme, úspěšně daří. Po chvíli přijíždí
další mě neznámá osůbka, představuje se jako Jakub a k tunám věcí nám
přidává další. Úspěšně se motám kolem a dělám první fotky výpravy:
Jakub pěchující
... a Petr řídící, tak jsme měli plná auta, že jsme na sebe
navzájem ani neviděli.
V pět ráno je
sraz u fakulty FEL ČVUT, jsou tu další dvě auta po střechy napěchovaná mně
neznámými lidmi a jejich věcmi. Poznávám některé, už jsem je viděl na
schůzce při konečném domlouvání, kupříkladu Davida, jež je vedoucím akce.
Zřejmě mne také poznává a i při své nemluvnosti mne srdečně vítá na něho
velmi dlouhou větou: „Ahoj Rosťo!“.
Pronikáme do
budovy FELu, obalamucujeme vrátného, nejdůležitější (a zřejmě jedinou)
osobu v budově – ten si po chvíli vzpomíná, že některé z nás už někdy
viděl (ti tu už pěknou řádku let učí) a že o nějakém přepadení v pět ráno
ví (přečetl si konečně nějaký papírek) a v mírném poklusu přidáváme do
napěchovaných aut další věci z místnosti, jíž se asi dá říkat klubovna
sdružení Aldebaran – sdružení, díky němuž se tato akce pořádá a k němuž
většina těchto lidí i patří.
Jedou tři auta:
Opel kombi Petra Kulhánka, Fabia (není kombi) Jana Paška a Felicia kombi,
půjčené auto z půjčovny, podivně malinové barvy. V nich postupně sedí či
lépe přetlačuje se s batohy 12 lidí. Domlouváme první sraz a vyrážíme
směrem – kam jinam – na sever.
Při jízdě po
magistrále noční Prahou se nám stává první a poslední kolize na silnici,
kdy najíždíme na něco, co zdálky vypadá jako zmuchlaný papír, válí se po
magistrále a když se s tím setkáváme, klube se z toho ostrý kus
zmuchlaného plechu, který by nám bez problémů rozsápal pneumatiku. Je
skutečně s podivem, co všechno se v Praze na magistrále může jen tak
válet. Přesto se všichni zdárně setkáváme před hraničním přechodem do
Německa a společně vyrážíme z rodného hnízda okolo Drážďan, Berlína a
Hamburku stále na sever. V Dánsku
přejíždíme úchvatný 11km dlouhý most přes moře, který je umělým ostrovem
rozdělený do dvou částí:
Nahoře první část a dole druhá, zachycena i s ostrovem.
Před Kodaní
nacházíme první (a na dlouho i poslední) houstl k ubytování, to si ještě
neumíme vážit pohodlí, jaké skýtá teplá sprcha a solidní postel.
Naše ubytování před Kodaní a večerní ujídání zásob.
Od tohoto dne
se stává hitem hláška „svalit Karla“, neboť jsem potkal Davida Břeně v
umývárnách a on mi sdělil, že si právě svalil Karla. Ptal jsem se ještě
jednou a on vehementně trval na tom, že je to skvělý. Přišel jsem tedy k
nám na pokoj a svalili jsme si Karla. Bylo to skvělý.
Později na výpravě máme možnost si to ještě
párkrát vyzkoušet. Stále to prý bylo skvělé.
Ujeli jsme ten den
přes 1100 km a padáme do postelí obalených námi těžce zakoupenými
prostěradly (viz střípky).
13.9.
Ráno se koná první mimopražská porada. Rozbalíme
mapy přímo na silnici před hostelem a bouřlivě diskutujeme. Plánujeme cestu na celý dnešní den a balíme, objevují se mezi námi rození
vůdčí talenti. Na snímku dole se jím právě stává Karel:
Poté vyrážíme přes
další most (trochu zvláštní, protože ho z poloviny tvoří tunel) do
Švédska.
Scenérie kolem jsou nádherné, zaujímají nás některé nezvyklé značky,
například "Sobi zprava". Později pochopíme,
že se tu na silnicích opravdu vyskytují často. I počasí príma,
zatím se nám o zimě jen zdá. Míříme stále na
sever. Před Stockholmem upadl jednomu autu (Feldě z půjčovny, asi solidní
to podnik...) celý výfuk. Fotograficky dokumentujme kvalitu půjčovaných
vozů, odkládáme výfuk a stáváme se středem pozornosti. Všimněte si těch
lidiček za autem, jak nás pozorují. Poté vyrážíme dál, jen naše malinové autíčko
získává daleko grandióznější zvuk.
David při
pohledu na zadní sedadlo zavalené batohy po strop prohlašuje: „Musíme tady
vyžrat místo pro Jirku“, protože Jiří Hofman, poslední člen výpravy, nás
již netrpělivě očekává ve Stockholmu, kam ho dopravil trajekt a zvečera se
k nám připojil. Kdyby však posádka nezvýšila své příděly, nevím nevím, kam
by se vešel.
Přespáváme
kousek za Stockholmem, u města Uppsala, na louce s úchvatným
stromořadím, odbíhám a fotím nádherný
západ
slunce (to jsem fakt fotil já, i když tady se všude jako autoři označují
oficiální fotografové) a filmuju Jakuba, jak připravuje večeři, získává
tím mou soukromou přezdívku "šaman". Nicméně musím uznat, že ať klohnil,
jak klohnil, chutnalo to, a za to, jak nám v rybářském hotýlku udělal rybu
(viz dále), jsem mu dávno odpustil, i když ze začátku se mi, v souladu s
videem, když jsem to viděl a filmoval, pěkně panenky protočily!
Přidává se k
nám Jirka, dojeli jsme si pro něj do Stockholmu, posádka hladově polyká za
tmy nějaké sousto k večeři, my ostatní jsme už pojedli (a výborně, viď
Jakube??), tak jsme se pustili do živého rozhovoru s Jirkou, i když to v
jeho případě znamenalo přejít do jiné kategorie té naší krásné mnohotvárné
češtiny a není to právě ta Jungmannova strana, na té jsme se rázem ocitli
spíše my a Jirkovi evidentně už dlouho chyběl někdo, s kým by si mohl
pořádně popovídat. Studuje a zároveň pracuje v Tampere ve Finsku už více
než rok. Přidává do placu několik historek, jednu víc šokující než druhou:
"Tuhle čepici a rukavice jsem vyfasoval hned první den v práci. Divil jsem
se, na co to, ale jenom než přišla zima. Jsou fakt supr, maj dvě vrstvy a
fakt v nich zima není. Bez nich bych tu asi nevydržel." Nebo: "Jo, tady
všichni žerou. Ale já tolik ne, rozhod jsem se, že začnu šetřit." A
nakonec: "Tady jsou na vás fakt všichni strašně milí. Když vás viděj
ožralýho na ulici, tak vás nenechaj zmrznout, ale zavolaj na vás
policajty!"
Začal jsem se
do té země dvojitých čepic a milých lidí těšit.
|