REPORTÁŽ, 2. díl

14.9.
Jitro bylo podle nás chladné (8°C), Jirka navlékl svou polární výbavu, čepici a rukavice a divil se, čemu si stěžujem: „Seveřani nevydržej víc než vy, ale jsou zvyklí se oblíkat!“. Byl navlečený po špičku nosu. Pak na nás chvíli lítostivě koukal a prohlásil tuhle zimu za zk....nou švédskou, načež řekl, že ve Finsku je líp. "Tady je vlhkej vzduch. Než to dojde do Finska, tak vyschne a pak se to zdá mnohem lepší". Porovnal jsem tedy v duchu tepelnou vodivost suchého a vlhkého vzduchu a začal jsem se do té neznámé země těšit ještě o kousínek víc.

V 8:40 nám došla následující SMS: "Běží vám zadní stěrač". Ano, i kdybychom měli nevím jakou snahu, dozadu na okénko prostě přes horu batohů, tašek a bund nelze dohlédnout. Ještě drahnou část cesty dozadu neuvidíme, až téměř na konci cesty zpátky.

SMS zprávy se vůbec ukázaly jako velice spolehlivý způsob komunikace nejen mezi posádkami, ale i s osobami vzdálenými stovky kilometrů, protože jsem tak domlouval i naše ubytování na koleji u Jany v Oulu, jediným problémem zůstávalo jak mít stále dobitou baterii. Přímou nabíječku do zapalovače v autě měl málokdo a i tak se mohl nabíjet v jeden čas jen jeden telefon (rozdvojku do zapalovače v autě jsem ještě neviděl, ale určitě existuje), a měnič 12V/220V jsme měli jen jeden a na tom se navíc stále dobíjela baterie do digiťáku, spolu s ní to nešlo všem (například moje nabíječka se projevila jako silně agresívní násoska, sice telefonek nabije za hodinku, ale pěkně protáhla měniči závity) a zkuste nabíjení přerušit. Ale naštěstí to digiťák zvládal, tedy jeho liontové baterie a i jinak jsme si vedli úspěšně. Navíc byl signál mimo pustých hor snad úplně všude, i skoro celou cestu jedenáctihodinovým trajektem, kdy projížděl až neuvěřitelně blízko přítomných ostrůvků. Jen občas někoho znepokojovala myšlenka na jakési účty, zda nestagnují, ale nakonec zvítězil pragmatický přístup "Však oni nám to naúčtujou". Nuž vyčíslení nás stále ještě čeká.

A my jedeme stále dál na sever, pod koly mám dálka uhání:
 

15.9.
Ráno zatracená zima, strašná, všude, málem nám umrzl člen výpravy, byl rozmrazen v autě. (Kolik bylo, nevíme, ráno bylo na střeše auta naměřeno -5°C). Jakub jako jediný spí hrdinsky pod širákem, všichni si o tom myslíme své (i ve stanu nám byla ukrutná zima), nutno dodat, že to byla Jakubova poslední noc venku, poté spal výhradně buď ve stanu, nebo ještě lépe ve vytopeném autě. Asi poznal, čeho si má vážit. Také nás ráno navštívilo pár místních, viditelně ochočených obyvatel.

V půl jedné odpoledne překračujeme polární kruh, všímáme si, že za kruhem je mnohem větší zima, než před ním (alespoň podle některých) a ochutnáváme borůvky, abychom okoštovali rozdíl mezi těmi polárními (jež vyrostly za polárním kruhem) a nepolárními (vyrostly před ním). Já však žádný rozdíl nepozoruji (vypadají i chutnají podle mě stejně).

Pár kilometrů za polárním kruhem nalézáme úchvatné vodopády na řece Kalixälwen i s lososí dálnicí:

Finští celníci, celníci té země, do které jsem se tolik těšil, mě pěkně zklamali. Na hranicích nás vytáhli (mě navíc hezky rozespalého) z vyhřátého autíčka bez bund a čepic a nechali mrznout na ledovém vichru, zatímco se nám přehrabovali v osobních věcech. Šli hlavně po jakýchkoli bílých pilulkách a protože si s sebou někteří vezli apatyku na celé tři týdny, měli věru v čem se přehrabovat. Když pak chtěl zvednout kapotu a dobu marně páral po výrobním čísle motoru (stejně ho nenašel), měli jsme v duchu už pěkně šťavnaté myšlenky. Pak nám vrátil pasy a pustil nás. Kdyby nás v autě slyšel a hlavně nám rozuměl, tak bychom tam byli možná ještě dneska.

Krátce poté jsme přejeli hory a překvapilo nás teplo. Venku bylo 13°C a nádherně podzimně zbarvené stromy. Konečně i nás zahříval golfský proud. Dojeli jsme do městečka Alta a kousek za ním obsadili odpočívadlo u moře s lavičkami, stoly a WC. Nutno dodat, že každé ráno přijela služba, doplnila papír, vyvezla odpadky a odfrčela. Kéž bychom takhle civilizovanou divočinu měli i u nás.

Odpočívadlo leželo na 69° 59‘ 48‘‘, což znamenalo, že 70. rovnoběžka je co by kamenem dohodil! Nedalo nám to, vzali jsme batoh se šampaňským na záda a po zhruba kilometru chůze po břehu moře jsme podle GPS nakreslili na zemi čáru a ve 21:50 všichni slavnostně překročili 70. rovnoběžku. Po přípitku jsme se vydali drobným deštěm zpátky. Věru jsme měli nejvyšší čas, mraky a déšť nás provázejí dlouho do noci.

16.9.
Ráno balíme mokré stany a vyrážíme dál na sever. Nedaleko tábora podruhé překračujeme 70. rovnoběžku, nikdo to nekomentuje, neboť máme před sebou dnes významný cíl: Dorazit až na Nordkapp, nejsevernější místo Evropy. Cesta ubíhá výborně, jen je stále více a více pustina. Samotný Nordkapp leží na ostrově Mageroya, kam se dá dostat tunelem, který se platí (a docela dost) oběma směry. Je docela strmý, na pěti kilometrech překonává dolů a nahoru přes 200 m. Nevím co mysleli tím obousměrným placením, to zřejmě že se můžeme cestou zpátky přebrodit? Možná nás chtěli motivovat, ať příště jedeme vznášedlem. Kdyby jsme tu trasu měli absolvovat několikrát, tak bychom z ušetřených průjezdů na to snad i měli.

Vyrážíme na cestu ostrovem, potkáváme velké stádo sobů, ještě větší však potkáváme cestou zpátky a zastavujeme a fotíme na nejrůznějších zajímavých místech. Zastavujeme cestou a fotíme, fouká neuvěřitelný vítr, málem nám poráží i fotoaparát na stativu. Samotný Nordkapp leží zhruba 60 km od ústí tunelu. Děláme hromadné foto výpravy, těsně poté nás téměř převálcoval mrak nacucaný vodou a poháněný tím strašným vichrem, co tam vládl. Jdeme se schovat do blízké budovy. Je to turistické středisko jak má být, s předraženými suvenýry, restauracemi, promítacími sály a dokonce i kostelem, ten měl trochu futuristický vzhled, ale měl by být nejsevernější na světě:

V místním promítacím sále shlížíme úchvatné video o Nordkappu a celém ostrově, promítané souběžně na pět pláten. Když tam promítnou let letadlem těsně nad skalisky, máte pocit, že se vám točí hlava s každým nakloněním letadla. V nepřerušovaném záběru se kamera dostává ze vzduchu pod vodu, specialitka místního režiséra. Tohle video někteří chtěli vidět dvakrát, já tedy určitě.

V podzemí jsou dvě podlaží s tunelem přímo na sever. Na konci tunelu je vybudována místnost s prosklenou stěnou, kterou je vidět moře a stále zachovává severní směr. Přímo z křesla se tu dá pozorovat půlnoční slunce. Kochejte se jako my, sice jsme viděli jen mraky nad mořem, ale ta představa!

Na cestě zpátky si prohlížíme nejmalebnější městečko na ostrově, Honningsvag. Spíme na stejném odpočívadle u Alty a zvečera vidíme světlo dírou v mracích, nic jiného než polární záře to být nemohla, je tudíž za první viděnou prohlášena. Co bychom asi viděli, kdyby tam nebyly ty odporné mraky! Poté jsme zjistili, že tohle naše pozorování odpovídá maximální intenzitě toku neutronů z detektoru na Lomnickém štítě. Nejvyšší špičky byla právě 15 a 16.9. Uléháme s přesvědčením, že další dny to určitě bude lepší a pro jistotu přes noc držíme hlídky.