Landau, Lev Davidovič
(1908–1968)
Sovětský teoretický fyzik, který získal v roce 1962 Nobelovu cenu za svou matematickou teorii supratekutosti. Narodil se v Baku v rodině naftařského inženýra a lékařky. Odmaturoval již jako třináctiletý a o rok později začal studovat dva obory, fyziku a chemii, na Univerzitě v Baku. O dva roky později, v roce 1924, přešel na Leningradskou státní univerzitu. Promoval v roce 1927, tedy jako devatenáctiletý. Svou první vědeckou práci z kvantové teorie o spektrech dvouatomových molekul publikoval v témže roce. Jako postgraduální student pokračoval na Ioffově fyzikálně technickém ústavu v Leningradě, kde také ve svých 23 letech získal doktorát. V roce 1927 mohl vyjet na stáž do Evropy, kde úzce spolupracoval s Maxem Bornem v Göttingenu, Wernerem Heisenbergem v Lipsku, Paulem Diracem v Cambridge, Wolfgangem Paulim v Curychu a především Nielsem Bohrem v Kodani, kterého později označoval za svého velkého učitele. Od roku 1932 pracoval v Ukrajinském fyzikálně technickém ústavu v Charkově, který se stal centrem teoretické fyziky Sovětského svazu. V roce 1937 Landau odešel do moskevského Fyzikálního ústavu Akademie věd, kde se stal vedoucím Oddělení teorie.
Lev Landau byl geniální fyzik, který dokázal produkovat nové vědecké články téměř každý měsíc. O nich je známo, že byly maximálně stručné a obsahovaly zejména jen matematické výrazy bez hlubšího vysvětlování. Byly tak i pro širší vědeckou veřejnost velmi těžko stravitelné. Později mu proto v psaní článků pomáhal jeho žák J. M. Lifšic, se kterým sepsal i osm z deseti dílů slavného Kurzu teoretické fyziky. Landau významně přispěl snad do všech odvětví teoretické fyziky, zejména kvantové mechaniky, kvantové elektrodynamiky, supratekutosti, supravodivosti, fázových přechodů, diamagnetismu, fyziky plazmatu a teorie neutrin. Po druhé světové válce pracoval také v sovětském vojenském jaderném programu.
Po Lvu Landauovi je ve fyzice pojmenována řada jevů. Jmenuje například Landauův útlum – jev, při kterém nabité částice v plazmatu interagují s vlnovými mody. Ginzburgovu-Landauovu teorii supravodivosti vystavěl spolu Vitalijem Ginzburgem na své již existující teorii fázových přechodů druhého druhu. Landauův pól je pojmenování nekonečné hodnoty vazebné konstanty kvantové teorie pole. Landauova-Hopfova teorie vysvětluje vznik turbulencí vznikem vyšších Fourierových modů. Po Landauovi se také jmenuje kráter na odvrácené straně Měsíce o průměru 32 km.
Landau se v roce 1937 oženil s Korou Drobancevovou. Jejich soužití nebylo bez problémů. Landau měl během manželství řadu milenek. S Korou měl syna Igora, který se stal experimentálním fyzikem. Kromě toho měl i jedno nemanželské dítě.
Landau byl známý svými nároky jak na sebe, tak na druhé. Jeho životním krédem bylo sdělování pravdy, ať to stojí cokoli. Traduje se, že při chůzi po ulici ukazoval protijdoucím ženám na prstech, do které skupiny krásy podle něj patří. Své studenty peskoval kvůli lenosti Engelsovým citátem a varoval je, že jim narostou ocasy. Po plamenném obhajování sovětského modelu společnosti v první polovině 30. let 20. století začal v jejich druhé polovině s tvrdou kritikou stalinistického režimu, který nepokrytě označoval za fašistický. Kvůli tomu se v dubnu roku 1938 dostal na rok do vězení. Byl propuštěn až po té, co se za jeho další chování osobně zaručil Pjotr Kapica. Veřejně zkritizoval i státem protěžovaný lysenkismus otázkou „Proč se tedy pořád rodí panny?“ Landau se rád hádal a musel mít vždy poslední slovo.
V lednu 1962 Landau prodělal těžkou automobilovou havárii, po které byl šest týdnů v hlubokém komatu a nikdy se z ní již nezotavil natolik, aby se mohl vrátit k tvůrčí činnosti fyzikálního teoretika v plném rozsahu. Nehoda byla i jednou z příčin jeho úmrtí v roce 1968.
