Dungey, James Wynne
(1923–2015)
Anglický fyzik, který se celý život zabýval fyzikou plazmatu a vzájemným vztahem Slunce a Země. Na počátku 50. let 20. století zavedl koncept přepojení magnetických siločar, který se později ukázal zodpovědným za celou řadu plazmatických jevů. James Dungey vystudoval fyziku v Cambridgi. Doktorát získal pod vedením Freda Hoyla, jako téma měl chování nulových magnetických ploch na Slunci a v jeho okolí. V té době se již předpokládalo, že plochy nulového pole souvisí se slunečními vzplanutími a s erupcemi. Hannes Alfvén navrhl v roce 1939, že by sluneční magnetické pole mělo být schopné ovlivňovat děje v zemské magnetosféře. S touto myšlenkou si pohrával i Fred Hoyle. James Dungey nakonec ukázal, že sluneční siločáry se ve vhodných obdobích mohou přepojovat se zemskými siločárami a přinášet plazma slunečního větru do nitra zemské magnetosféry. Dungeyova disertace obsahovala první popis přepojení magnetických siločar (magnetická rekonekce). Dungey se tuto myšlenku pokusil na počátku 50. let publikovat v periodiku Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, ale jak už to bývá, ani jeden z obou oponentů práci nepochopil a oba se zachovali dle pravidla „čemu nerozumím, to zakážu“. Dungeyova přelomová publikace byla odmítnuta a vyšla nakonec v roce 1953 v časopise Philosophical Magazine, který měl s fyzikou pramálo společného. Ve fyzikálním časopise vyšel jeho koncept rekonekce až v roce 1961 (Physical Review Letters). Jako postdoc pracoval v australském Sydney, takže jeho marný boj s přihlouplými recenzenty probíhal vzdáleně. V Austrálii odvodil Dungey spolu s Loughheadem podmínku pro smyčkovou nestabilitu v plazmatu. Tuto podmínku také později odvodili Viraly Šafranov v Sovětském svazu a Martin Kruskal v USA, po nichž byla nakonec nazvána. James Dungey zcela zásadní měrou ovlivnil naše chápání magnetosféry Země a jejího propojení s ději na Slunci.
