Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. | |||
|
Kvantová měření gravitace
Petr Kulhánek
Kvantové technologie se na nás v posledních letech hrnou ze všech stran. Jedním z perspektivních zařízení jsou kvantové přístroje pro měření gravitačního pole, tzv. kvantové gravimetry. V letošním roce poprvé opustily zázemí laboratoří a začaly být schopné měření v exteriéru. Podařilo se to hned na dvou místech Evropy – v Paříži a v Birminghamu. Současné kvantové gravimetry mají při měření tíhového zrychlení zhruba stejnou citlivost jako jejich nejlepší klasické protějšky. Při měření svislého gradientu tíhového zrychlení ale dosahují o dva řády přesnějších výsledků a mohou jít až na hranici kvantového šumu. To je předurčuje k zařízením budoucnosti pro precizní měření gravitačního pole (z povrchu, pod vodou, ze vzduchu i z vesmíru) a vytváření podrobných gravitačních map.
Ukázka zpracování dat z gravimetru do mapy gravitačního pole.
Zdroj: Lockheed Martin.
Superpozice stavů – pokud dva stavy představují fyzikálně realizovatelný stav systému, je možná i superpozice těchto stavů. Například kvantově mechanická kočka nemusí být jen živá nebo mrtvá, může být i „obojí zároveň“. Takový stav značíme a|Ž〉+b|M〉, kde a a b jsou čísla vyjadřující váhu. Pokud na kočce v tomto superponovaném stavu provedeme měření, s pravděpodobností |a|2 ji najdeme živou a s pravděpodobností |b|2 mrtvou. Kvantová superpozice stavů je běžná pro kvantové objekty, například elementární částice nebo atomy. U makroskopických objektů (kočka, člověk) komunikujících s okolím je nemožná. Kvantová interference – skládání amplitud pravděpodobnosti několika možností vývoje systému. Amplitudy se mohou vyrušit, potom hovoříme o destruktivní interferenci. Pravděpodobnosti dějů jsou druhou mocninou součtu amplitud pravděpodobností jednotlivých možností. Atomový interferometr – zařízení využívající laserem excitovaných atomů či iontů, zpravidla v superpozici stavů, které se v přístroji pohybují po dvou drahách. Na každé dráze atomům přísluší hmotové vlny. Po setkání drah spolu tyto hmotové vlny interferují a vytvoří interferenční obrazec, který je možné přečíst. Zařízení je atomovou analogií Machova-Zehnderova interferometru známého z optiky a je součástí některých dnešních kvantových technologií. Gradiometr – zařízení, které měří gradient nějaké veličiny, tedy její prostorovou změnu. Při měření se odečítají hodnoty ze dvou blízkých míst, což vede i k odečtu podstatné části šumu a jeho snížení. Proto gradiometry mívají vysoký odstup užitečného signálu od šumu. |
Gravitační gradiometry
Klasická čidla pro měření gravitačního působení obsahují zpravidla pružinku a ze změny její polohy se určuje aktuální gravitační zrychlení (nebo setrvačné změny vůči okolí) v daném místě. Nejdokonalejší gravimetry mají tuto pružinku elektromagneticky svázanou s mikrovlnnou dutinou, například safírovým rezonátorem, a měří pole ovlivněné změnou polohy pružiny.
V době studené války byl vývoj přesných gravimetrů stěžejním úkolem vojenských agentur na obou stranách železné opony. Gravimetry umístěné v ponorkách totiž umožňovaly mapovat podmořské dno a zabránit srážce ponorky s nějakým podmořským masivem. Tehdejší gravimetry byly ale silně ovlivněny seismickým šumem z okolí a veškerá měření musela proto probíhat velmi dlouho. Revoluční řešení nalezla společnost Lockheed Martin, která na konci 70. let 20. století zkonstruovala první gravitační gradiometrGradiometr – zařízení, které měří gradient nějaké veličiny, tedy její prostorovou změnu. Při měření se odečítají hodnoty ze dvou blízkých míst, což vede i k odečtu podstatné části šumu a jeho snížení. Proto gradiometry mívají vysoký odstup užitečného signálu od šumu., tedy zařízení, které neměří samotné zrychlení, ale jeho rozdíl ze dvou různých výšek (matematicky jde o určení veličiny Γzz = ∂gz/∂z). Při odečtu sousedních měření dojde i k odečtu části okolního seismického šumu. Měření gradientu zrychlení namísto zrychlení má výrazně vyšší odstup užitečného signálu a šumu a umožnilo vytvářet precizní gravitační mapy mořského dna.
Po ukončení studené války byla tato progresivní technologie uvolněna i pro komerční využití, například detekci tunelů a podpovrchových prostor, hledání nalezišť nerostných surovin, výzkum geotermálních procesů atd.
Ponorka a reliéf podmořského dna. Zdroj: Lockheed Martin.
Kvantové měření gravitace
V posledních dvou desetiletích probíhá usilovný vývoj kvantových gravimetrů (viz např. AB 5/2015). Jsou založeny na atomové interferometriiAtomový interferometr – zařízení využívající laserem excitovaných atomů či iontů, zpravidla v superpozici stavů, které se v přístroji pohybují po dvou drahách. Na každé dráze atomům přísluší hmotové vlny. Po setkání drah spolu tyto hmotové vlny interferují a vytvoří interferenční obrazec, který je možné přečíst. Zařízení je atomovou analogií Machova-Zehnderova interferometru známého z optiky a je součástí některých dnešních kvantových technologií.. Shluk atomů je držen v magnetooptické pasti, kde je ochlazen a excitován. Po uvolnění z pasti se atomy v superpozici dvou stavůSuperpozice stavů – pokud dva stavy představují fyzikálně realizovatelný stav systému, je možná i superpozice těchto stavů. Například kvantově mechanická kočka nemusí být jen živá nebo mrtvá, může být i „obojí zároveň“. Takový stav značíme a|Ž〉+b|M〉, kde a a b jsou čísla vyjadřující váhu. Pokud na kočce v tomto superponovaném stavu provedeme měření, s pravděpodobností |a|2 ji najdeme živou a s pravděpodobností |b|2 mrtvou. Kvantová superpozice stavů je běžná pro kvantové objekty, například elementární částice nebo atomy. U makroskopických objektů (kočka, člověk) komunikujících s okolím je nemožná. pohybují po dvou svislých drahách současně. Každé z drah přísluší hmotová vlnaDe Broglieova vlna – vlna, kterou se projevují hmotná tělesa (částice) v mikrosvětě. Každý objekt mikrosvěta se v některých experimentech chová jako vlna a v některých jako částice. Tento dualizmus vln a částic je jedním ze základních projevů kvantového světa. Vlnová délka de Broglieovy vlny je nepřímo úměrná součinu hmotnosti a rychlosti částice. Vlna přidružená objektu má v kvantové mechanice význam amplitudy pravděpodobnosti výskytu částice.. Na konci se obě dráhy spojí a dojde k interferenci hmotových vln a vzniku interferenčního obrazce, který je detekován pomocí Ramanova jevuRamanův jev – také Ramanův rozptyl (kombinační rozptyl, Mandelstamův rozptyl, Smekalův-Ramanův rozptyl). Jde o změnu směru i velikosti vlnového vektoru a polarizace fotonů při průchodu prostředím v důsledku interakce s dvěma stavy atomu či molekuly. Rozptýlené fotony mají jinou frekvenci, fázi i polarizaci a nesou informace o energetickém spektru rozptylového centra a u molekul dokonce i o prostorové orientaci konkrétní chemické vazby, tedy jakési molekulární „vizitky“. Pokud má rozptýlený foton nižší energii než původní, hovoříme o tzv. Stokesově fotonu. Bez speciálních opatření je však tímto způsobem rozptylován pouze jediný foton ze stovek miliónů až stovek miliard dopadajících fotonů. Účinný průřez Ramanova rozptylu je zhruba 10−30 cm2. Pokud do prostředí posíláme fotony s vhodnou frekvencí, může dojít ke stimulovanému Ramanovu rozptylu, který je mnohem účinnější. Na tomto jevu jsou založeny Ramanovy lasery.. Fázové posunutí obou vln je úměrné tíhovému zrychlení v daném místě.
Princip kvantového gravimetru je sice relativně jednoduchý, nicméně neznamená nějaký zásadní průlom. Kvantové gravimetry mají totiž rozlišení přibližně shodné s nejlepšími klasickými gravimetry. To ale neplatí, pokud se použijí dva shluky atomů držených ve dvou pastech a realizuje se tak kvantový gravitační gradiometrGradiometr – zařízení, které měří gradient nějaké veličiny, tedy její prostorovou změnu. Při měření se odečítají hodnoty ze dvou blízkých míst, což vede i k odečtu podstatné části šumu a jeho snížení. Proto gradiometry mívají vysoký odstup užitečného signálu od šumu.. Odstranění šumu je velmi účinné, jde až na samotnou hranici kvantového šumu a kvantové gradiometry jsou o dva řády přesnější než jejich klasické protějšky. Samotné gravitační zrychlení se měří v jednotkách m/s2. Gradient gravitačního zrychlení (prostorová změna) má jednotku s−2. Pro posuzování kvality gravitačních gradiometrů byla zavedena speciální jednotka E = 10−9 s−2. Klasické gradiometry dosahují přesnosti 20 E, kvantové přibližně 0,1 E. A to už je rozdíl, který kvantové gradiometry předurčuje pro tvorbu gravitačních map v blízké budoucnosti.
Topografická mapa povrchových a podpovrchových útvarů získaná gravitačním gradiometrem. Dobře patrný je i pozemní tunel. Zdroj: Lockheed Martin.
Kvantové gradiometry jsou extrémně robustní zařízení, která byla dosud jen součástí velkých laboratoří. Teprve letošní rok znamenal průlom a přípravu kompaktních průmyslových prototypů, které jsou přenosné a umožňují měření v exteriéru. Jedno z takových zařízení připravila skupina francouzských vědců z CNRSCNRS – francouzské Národní výzkumné centrum (Centre National de la Recherche Scientifique). Vedení je v Paříži, jednotlivá střediska jsou rozptýlena po celé Francii. CNRS je obdobou naší Akademie věd. Zaměstnává přibližně 12 000 vědců., Pařížské observatoře a Sorbonny. Samotný měřicí válec má na výšku 80 centimetrů a váží 33 kilogramů. Podpůrná jednotka s laserem a elektronikou váží 66 kilogramů, takže nejde o žádného drobečka. Francouzští výzkumníci ale tvrdí, že ve dvou lidech se transport a obsluha zvládnou. Zařízení využívá dva shluky rubidiových atomů 87Rb ve dvou magnetooptických pastech. Zachycení atomů, chlazení, manipulaci s nimi a jejich vypuštění obstarává jediný laser. Celý měřicí cyklus trvá přibližně sekundu, z toho 630 milisekund jde na plnění pasti a chlazení atomů na teplotu 1,5 μK. Mezi dvěma místy, v nichž probíhá měření, je svislá vzdálenost 62,5 cm. Podobné zařízení vytvořila také anglická skupina z Birminghamslé univerzity. Parametry jejich gravitačního gradiometru jsou obdobné, výška měřicí trubice je jeden metr. Birminghamský atomový interferometr opět využívá rubidiové atomy 87Rb.
Pařížský gravitační gradiometr (nalevo) a jeho birminghamský protějšek (napravo).
Zdroj: CNRS, Birmingham University.
Aplikace
Kvantová zařízení schopná měřit jak velikost tíhového zrychlení, tak jeho svislý gradient (s přesností nedosažitelnou klasickými přístroji) mohou mít řadu uplatnění jak čistě technologických, tak z oblasti základního fyzikálního výzkumu. Umožní vytvářet podrobné gravitační mapy, vyhledávat podzemní prostory (například tunely a staré štoly), nacházet podzemní naleziště minerálů či ložiska metanu na dně jezer a moří, detekovat podpovrchové vodní zdroje, zkoumat geotermální činnost a samozřejmě navigovat ponorky pod vodou tak, aby se jim zobrazil okolní terén a zabránilo se srážce s podmořskými kopci. V základním fyzikálním výzkumu umožní kvantové gravitační gradiometry podrobné mapování rozložení hmoty pod zemským povrchem. Na své si přijde ale i teoretická fyzika, kde se nabízí přesné ověření platnosti principu ekvivalencePrincip ekvivalence – gravitační zrychlení těles nezávisí na jejich chemickém složení, gravitační a setrvačná hmotnost těles je vzájemně úměrná, ve vhodné soustavě jednotek shodná. Tento princip se někdy nazývá slabý princip ekvivalence (WEP – Weak Equivalence Principle). Podle silného principu ekvivalence by měly platit i předpoklady speciální relativity, tj. princip konstantní rychlosti světla a neodlišitelnost inerciálních soustav pro mechanické i elektromagnetické děje. Silný princip ekvivalence má za důsledek to, že by gravitační účinky měla mít i hmotnost odpovídající energii elektromagnetického pole. Důsledkem principu ekvivalence je nerozlišitelnost mezi setrvačnými a gravitačními jevy. a měření gravitační konstantyGravitační konstanta – fundamentální konstanta charakterizující gravitační interakci. Vystupuje jako koeficent úměrnosti v Newtonově gravitačním zákonu. Podle současných znalostí je G = 6,674 28(67)×10−11 m3·s−2·kg−1 s relativní chybou 10−4. a konstanty jemné strukturyKonstanta jemné struktury – jedna z fundamentálních konstant, popisuje intenzitu elektromagnetické interakce. Lze ji zapsat jako jednoduchou kombinaci α = e2/(4πε0ħc). Hodnota konstanty jemné struktury je přibližně 1/137. Dnes udávaná hodnota je (7,297 352 537 6 ± 0,000 000 005 0)×10−3.. Jak je patrné, kvantové gravimetry, schopné měřit ze vzduchu, z vesmíru i na povrchu, před sebou mají slibnou budoucnost.
Video popisující možnosti kvantového gravitačního gradiometru
vyvinutého
Birminghamskou univerzitou. Zdroj: Daily Science Journal.
Odkazy
- Camille Janvier et al.: Compact differential gravimeter at the quantum projection-noise limit; Phys. Rev. A 105 (2022) 022801 ArXiv
- Ben Stray et al.: Quantum sensing for gravity cartography; Nature 602 (2022) 590–594
- Lockheed Martin: Gravity Gradiometry
- Wikipedia: Gravity Gradiometry
- Wikipedia: Mach-Zehnder Interferometer
- Science Direct: Gravity Gradiometers
- Joseph J. Suter, Paul A. Zucker, L. Peter Martin: Precision Accelerometers for Gravity Measurements; Johns Hopkins APL Technical Digest, 15/4 (1994)
- YouTube: World's First Quantum Gravity Gradiometer; The Daily Science Journal, 13 Mar 2022
- Petr Kulhánek: Můžeme měřit zakřivení časoprostoru pomocí kvantových jevů?; AB 5/2015
- Petr Kulhánek: Prosadí se levný glasgowský gravimetr?; AB 14/2016