Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. Vydavatel: AGA (Aldebaran Group for Astrophysics) Číslo 50 – vyšlo 31. prosince, ročník 9 (2011) © Copyright Aldebaran Group for Astrophysics Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno. ISSN: 1214-1674, Email: bulletin@aldebaran.cz

50/2011

Krokodýli někdy lítají a někdy ne. Podle potřeb relativistů.

Jiří Muladi

Stoleté bludy bublají vedle současných experimentů s nadsvětelnou rychlostí neutronů (pozn. red.: Autor měl pravděpodobně na mysli neutrina, ale to je konec konců fuk, částice, jako částice). Nejspíš to znáte jako vtip, nebo dokonce vlastní zkušenost: „Pesimista vidí velkou díru v zemi, optimista vidí tunel se světlem na konci, realista vidí, že je to vlak v tunelu a strojvedoucí vidí tři trotly na kolejích…“. Proč jsem o tom začal? Ačkoli čtyři pozorovatelé viděli tutéž skutečnost, každý z nich spatřil něco jiného. A přestože různí pozorovatelé vidí všechno různě, je jim dán neuvěřitelný prostor v exaktní (přesné) vědě. Právě na poznatcích pozorovatelů totiž stojí od samotného počátku celá Einsteinova teorie relativity – nelze se proto divit, že je plná paradoxů.

Ono by to příliš nevadilo, kdyby relativisté byli seriózními vědci, kteří vždy nestranně zkoumají, kde je pravda. Ovšem na diskusních fórech a v řadě jejich publikací to spíš vypadá, že mnohem více touží po Nobelových cenách, slávě rockových hvězd, nebo alespoň popularitách krajského formátu. Ostatně, právě v tom je jim teorie Alberta Einsteina příznivě nakloněna – znamená pro jejich snahy totéž, co právě objevený Klondike pro zlatokopy. Vydejme se tedy na ono rýžoviště fyzikálních nesmyslů a prozkoumejme alespoň pár z nich. Objevme, jak byly jednotlivé bludy pasovány na vědu, proč a kterými experimenty.

Prapodivná bytost

Největším zdrojem všech pošetilostí v teorii relativity je už zmíněný pozorovatel. Ačkoli mluví téměř do všeho, není sebemenším způsobem definován. Nevíme, jestli má zrak ostříže nebo šneka, zda je vybaven zvláštními přístroji, ani to, jaký má postřeh a intelekt, s nímž pozorované informace vyhodnocuje. Nevíme, jak dlouho vydrží nemrknout. Ale podle relativistů dokáže jejich pozorovatel naprosto přesně vidět například rychlost a dráhu paprsků u světelných hodin (i v jedoucím vagonu), stejně jako pomalejší tikání hodin, či zkracování předmětů při rychlostech milionkrát větších, než mají letadla… Ani uvedené nadpřirozené schopnosti však nezaručují imunitu před zrakovými klamy a relativistům vůbec nedošlo, že stejný pozorovatel jim klidně vypozoruje (rovněž naprosto přesně) třeba to, že Slunce je velké jako knoflík, obíhá plackovitou Zemi a v noci neexistuje. Jistě uznáte, že tento pozorovatel, jehož si vymyslel, nedefinoval a do fyziky přitáhl Albert Einstein, může být snad dobrým lidovým vypravěčem, ale v exaktní vědě nemá co dělat.

Kejkle s časem

Podívejme se nyní na jasný důkaz toho, že imaginární pozorovatelé jsou skutečně velmi mizernými spolupracovníky vědců. Richard Feynman, význačný relativista a kvantový fyzik, vymyslel svérázné hodiny: žárovka vysílá světelné impulzy, které letí k protějšímu zrcadlu a od něj se odrazí zpět do přijímače, jenž ihned tikne. Jedny takové hodiny budou u pozorovatele v klidu, druhé se kolem něho mihnou velmi vysokou rychlostí. Co se stane? Na hodinách v klidu pozorovatel nezpozoruje nic zvláštního: záblesk, kolmou dráhu paprsku k zrcadlu, odraz zpět a tik. Ale na druhých hodinách uvidí dráhu paprsku delší a zešikmenou (jako dvě stejná ramena trojúhelníku), neboť zrcadlo a následně i přijímač mu poodjedou. Podle teorie Alberta Einsteina z toho vyplývá, že když rychlost světla nezávisí na pohybu zdroje (všude je konstantní) a u hodin v pohybu urazí světlo delší dráhu, tak v nich čas musí vůči pozorovateli plynout pomaleji. Jaká je ale skutečnost?

Zpackaný experiment

Pozorovatel není takový superman, jak si relativisté myslí. Jinak by jim totiž řekl, že žádné zpomalování času se nekonalo. Akorát události na obou hodinách neproběhly (navzdory mylnému předpokladu) ve stejně dlouhých časových intervalech. Totiž na hodinách, které se vzdalovaly, pozorovatel zaregistroval záblesk i tik později, než na hodinách v klidu. Proč? Je například jasné, že foton ze Slunce dopadne na Zemi přibližně po osmi minutách. Taky je naprosto jasné, že kdyby se Slunce od Země vzdalovalo, fotony by k nám doputovaly později (sice se změnou vlnové délky, ale pořád s konstantní rychlostí – proto později). A stejný efekt platí i v případě vzdalujících se hodin, vlaku, či dalších výmyslů relativistů. Je to logické a naprosto v souladu s klasickou fyzikou, viz třeba konstantní rychlost zvuku. Kdyby ve všech takových pokusech, stojících na domněnkách, měřil signály spolehlivý přístroj místo pochybného pozorovatele, přišel by Albert Einstein na svůj omyl okamžitě. A kdyby relativisté nebyli zaujati zlatokopectvím ve fyzice, už dávno by chápali, že žádný následek nemůže modelovat příčinu. Rychlost tedy nemůže modelovat čas, z něhož vzniká. (Proto ani žádnou rychlostí nelze předhonit čas.) Přímo očividně to ukazuje základní fyzikální zákon pro rychlost – bez ohledu na to, co vidí pozorovatelé v přeludech vědců. Relativistů.

Jako malí Jardové

Aby vůbec mohly platit vzorce teorie relativity, odvozené z chybných domněnek, musel pro ně Albert Einstein formulovat dodatečné podmínky. Bez jakéhokoli důkazu, jenom kvůli jeho vzorcům na papíře, například deklaroval, že se nic nesmí pohybovat rychlostí vyšší, než je rychlost světla ve vakuu. Proč? Protože jinak by jeho rovnice neplatily a kupříkladu hmotnost tělesa s nadsvětelnou rychlostí by podle nich přerostla, vzhledem k pozorovateli, celý vesmír. V této souvislosti jsem jednomu renomovanému fyzikovi namítl, že místo světelných hodin mohli relativisté v myšleném pokusu použít hodiny zvukové – a vypozorovali by úplně stejné vzorce. Úplně stejné. Akorát nadzvukovým letadlům neroste hmotnost přes celý vesmír… Odpověď zněla, že mou námitku nelze akceptovat, neboť světlo se šíří v jiném prostředí než zvuk. A šmytec. Když jsou relativisté v úzkých, reagují fakt jako malí Jardové. Proč by měly být v myšlenkovém pokusu výsledky zvukových hodin zakázány? (Zvlášť, když ten pokus nezkoumá prostředí, ale plynutí času ve vztahu k rychlosti.) A proč se ve vzdušné atmosféře Země musí počítat s rychlostí světla ve vakuu?

Zdroj zlata z nesmyslů

O pozorovateli ve skafandru či vagonu s vesmírnými kolejemi nepadla u Alberta Einsteina nikdy ani zmínka – jeho myšlenkové pokusy mu vždy fungovaly na Zemi, nemluvil o vakuu. Že v jeho rovnicích musí jít o rychlost světla právě ve vakuu a ne ve vzduchu (což by Einsteinovu teorii předem rozmetalo), je tedy požadavek umělý a neopodstatněný. Byl do speciální teorie relativity (STR) násilím vmontován jen kvůli rovnicím na papíře. Podobné kejkle platí i pro „nulovou klidovou hmotnost“ fotonu. Zakázat hmotným fotonům rychlost světla, to už by bylo opravdu hloupé. Proto jim Albert Einstein (z moci teoretika) určil podmínku „nulové klidové hmotnosti“. Tím se v jeho vzorci objevila nula dělená nulou, což je výraz neurčitý, a to relativistům stačí. Pravda, z jiné rovnice se dá vypočítat konkrétní hmotnost téhož fotonu, a když oba výsledky porovnáte, zjistíte, že nula dělená nulou se rovná konkrétní hmotnost skutečného materiálu. Něco takového dokáže jenom STR. (A kdy už si relativisté, jestliže to umí, vyčarují třeba tunu zlata z nuly dělené nulou?)

Faleš přímočarého postulátu

Další lahůdkou je první Einsteinův postulát pro STR, jenž se dnes ve školách vyučuje takto: „Všechny inerciální soustavy jsou pro popis fyzikálních dějů rovnocenné (žádnými pokusy uvnitř soustavy nelze zjistit, zda je daná soustava v klidu nebo v pohybu).“ S dodatkem, že inerciální soustava (z řeckého inertia = setrvačnost) je pouze ta, která se buď nepohybuje, nebo všechny její pevné body se pohybují rovnoměrně přímočaře. Právě jen v takových soustavách STR platí… Dotaz: Zná snad někdo jediné těleso ve vesmíru, jež by se pohybovalo přímočaře? Vždyť v makrokosmu vše obíhá po vlastních eliptických drahách. Vše, nejen Země, ale i celé sluneční soustavy. Navíc všechny planety i hvězdy rotují – a jelikož rotaci lze na nich zjistit pokusem s Foucaltovým kyvadlem, vyplývá z toho, že se jich STR netýká. Kromě toho, všechna tělesa jsou složená z atomů a ani v mikrokosmu nenajdete jediný atom nebo částici, které by putovaly po přímkách (i dráhy fotonů ohýbá gravitace). To relativisté nevědí? A k čemu jim je vědecká teorie, která už ve svém úvodu exaktně nikde neplatí?

Inerciální soustavy a létající krokodýli

Páni policisté prominou, ale koluje o nich tento vtip: „Lítají krokodýli?“ ptá se jeden. „Nelítají,“ odpovídá kolega „Ale lítají,“ odporuje první. „Nelítají. Ne a ne a ne.“ „Jenže náčelník říkal, že lítají.“ „No,“ připouští v tu ránu kolega, „oni tak trochu lítají…“ Mnohem lépe by však tento vtip pasoval na relativisty při jejich rozhodování o inerciálních soustavách. Je vyloučeno, aby Země při své rotaci a oběhu kolem Slunce splňovala definici inerciální soustavy. Ovšem když se to relativistům hodí, tak Země náhle inerciální soustavou je. Třeba při „vědeckém“ obhajování platnosti teorie relativity v případě korekcí u družic GPS nebo v řadě dalších příkladů na papíře… S tím ale souvisí i jiná věc: planety obíhají kolem Slunce značnými rychlostmi, takže bychom měli při každém jejich pozorování zaznamenat, že se jim (jak tvrdí Einsteinův vzorec) zvyšuje hmotnost. Navýšenou hmotnost však nemají planety při neustálé rychlosti jak ztratit – musí se vždy přičítat. Celá sluneční soustava by tedy měla být každým pozorováním pro pozorovatele hmotnější a hmotnější (jakož i smrštěnější). Ale není. Co na to říkají relativisté? Někteří to přecházejí mlčky, jiní nasupeně a další tvrdí, že to tak nelze brát, neboť se nejedná o inerciální soustavy. Inu, krokodýli někdy lítají a někdy ne. Podle toho, co relativisté momentálně potřebují jako důkaz pro platnost teorie relativity.

Stoletý paskvil nebo podvod?

Pomyslnou třešničkou na dortu je fakt, že STR vyvrátil už samotný Albert Einstein, právě prostřednictvím svého prvního postulátu. Pro zajímavost jej uvádím v původním znění: „Zákony, podle kterých se mění stavy fyzikálních systémů, jsou nezávislé na tom, ve kterém z (ze dvou) vůči sobě se rovnoměrně přímočaře pohybujících systémů jsou uplatňovány.“ Mimo jiné to znamená, že všechny fyzikální zákony ve všech vztažných soustavách lze vyjádřit stejnými rovnicemi. Tedy například rychlost (jakákoli, i rychlost světla) se vždy a ve všech soustavách počítá jako dráha dělená časem. Bude-li však pozorovatel v klidové soustavě pozorovat děje v pohyblivé soustavě, pak podle Einsteinových vzorců relativity musí rychlost počítat jako zkracující se dráhu, dělenou zpomalovaným časem. (Mimochodem, tyto kejkle předvádějí relativisté na mionech, což pokládají za „další důkaz platnosti STR“.) Jenže při takovém postupu vám vyjde paskvil: nikoli klasická rychlost, nýbrž rychlost násobená tzv. Lorenzovým faktorem na druhou. Jeden ze základních fyzikálních zákonů, který platí v jedné vztažné soustavě, tedy neplatí ve vztažné soustavě jiné. Jasněji řečeno, rovnice pro rychlost podle vzorců STR dává jiný výsledek, než klasický vzorec pro rychlost, který paradoxně používají sami relativisté. Co to v důsledku znamená? Jasné popření Einsteinova prvního postulátu a triviální školáckou chybu. V případě, že relativisté tuto chybu záměrně zatajují, tak podvod.

Patlanice a Bingo

Neserióznost relativistů spočívá především v tom, že se snaží zakrývat a obhajovat nesmysly jejich teorie – namísto toho, aby je jako nestranní vědci sami v prvé řadě odhalovali a publikovali. Podle mých letitých zkušeností navíc reagují na poukázané rozpory povýšenecky, někdy i popudlivě, ale vždy dogmaticky. Tvrdí, že teorie relativity je „ověřena mnoha experimenty“. Pod tímto pojmem se však skrývá ani ne desítka zpatlaných „důkazů“, jež mají jedno společné: doslova nic neovlivňují jak v případě, že by platily, tak i v případě, že neplatí (a zodpovědnost za to nenese nikdo). Jedním z nádherných příkladů je kosmologická konstanta, kterou Albert Einstein zavedl do svých rovnic gravitačního pole. Bylo to samozřejmě správné – až do chvíle, než se dozvěděl, že to správné není. Konstantu tedy z rovnic vyhodil – a opět byly správné. Ovšem po stovce let se relativisté k této konstantě paradoxně vracejí – a znovu je všechno správné. Podobný kotrmelec udělal také Stephen Hawking s (ne)vyzařováním černých děr – ale co, vždyť ve fungování vesmíru se hlásáním bludů opravdu nic nemění… A přestože teorie relativity opravuje fyziku Newtona, platí v ní gravitační konstanta složená z veličin (neopraveného) Newtona. A hádejte, podle koho se počítají hmotnosti vesmírných těles, které vysokými rychlostmi sviští vesmírem? Bingo: podle Isaaca Newtona…

Vůbec zde nejsou všechny důkazy, kterými vyvracím STR, ale jsou jasné a ověřitelné. Proto není zapotřebí čekat, zda teorii relativity rozmetají v současnosti diskutované (a dlouho tajené) pokusy s nadsvětelnou rychlostí neutronů – „natlučená“ rychlost světla do potměšilých rovnic znamená sama o sobě silný přehmat, ne-li podvod… A několik objektivních jevů, jež relativisté zamíchali do jejich upatlané teorie, se dá samozřejmě vysvětlit jinými způsoby, seriózně. Koneckonců, po stovce let už je vážně načase, aby se fyzikové stali seriózními vědci a přestali hlásat bludy v hávu vědy (což by ostatně měl být hlavní zájem i vědeckých institucí a ministerstva školství, pravda?).

P.S. Sedm argumentů na závěr

Bujarý let znamená leckdy prudký pád. Tento krokodýl už dolítal.

Odkazy