Siegbahn, Karl Manne Georg
(1886–1978)
Švédský fyzik, který obdržel Nobelovu cenu za fyziku pro rok 1924 za výzkum spektroskopie rentgenových paprsků.
Siegbahn vystudoval univerzitu v Lundu, kde v roce 1911 získal doktorát. Zůstal v Lundu a pracoval zde jako výzkumný asistent u Johannese Rydberga. V roce 1920 se stal profesorem fyziky. V roce 1916 objevil v rentgenovém emisním spektru novou skupinu spektrálních čar, tzv. M sérii. Vyvinul zařízení a techniku k přesnějšímu výzkumu vlnové délky rentgenového záření. Rok poté, co získal profesuru na univerzitě v Uppsale (1923), poskytl spolu se svými kolegy důkaz o ohybu rentgenového záření hranolem. Rentgenové záření se při průchodu hranolem ohýbá právě tak jako světlo, nicméně výsledný efekt je slabší a méně zřetelný, neboť rentgenové záření s látkou méně interaguje. Později Siegbahn objevil rentgenové záření, jehož vlnové délky se blíží k vlnovým délkám záření ultrafialového. Siegbahn se v roce 1937 stal profesorem fyziky na univerzitě ve Stockholmu. Ten samý rok Švédská královská akademie věd založila Nobelův institut fyziky ve Stockholmu a jmenovala Siegbahna jeho ředitelem. Siegbahn vydržel v této funkci až do roku 1975. V letech 1939 až 1964 byl členem Mezinárodní komise pro míry a váhy. Jeho syn, Kai Manne Bőrje Siegbahn, se stal také fyzikem a v roce 1981 získal Nobelovu cenu.
