Abrikosov, Alexej Alexejovič
(1928)
Ruský vědec Alexej Alexejovič Abrikosov se v roce 2003 podělil o Nobelovu cenu za fyziku společně s Vitalijem L. Ginzburgem a Anthony J. Leggettem. Nobelovu cenu získali za přispění k objasnění fyzikálních jevů supravodivosti a supratekutosti.
Abrikosov se narodil 6. listopadu 1928 v Moskvě. Vystudoval Moskevskou státní univerzitu, na níž poté 20 let působil jako asistent a později řádný profesor. Titul PhD získal v roce 1951 na Institutu pro fyzikální problémy za teorii tepelné difúze v plazmatu. Doktorem fyzikálních a matematických věd se stal v roce 1955 na témže institutu za práci „Kvantová elektrodynamika za vysokých energií“. Do konce 80. let 20. století vedl oddělení teorie fyziky pevných látek na Landauově institutu teoretické fyziky v Moskvě a od poloviny 70. let do roku 1991 byl vedoucím oddělení teoretické fyziky na moskevském Institutu pro ocel a slitiny. Poté se stal zaměstnancem vědeckého ústavu pro výzkum materiálů v Argonnské národní laboratoři v Illinois v USA a doposud také přednáší na univerzitách v Utahu, Illinoiis a Chicagu.
Během své dlouhé vědecké kariéry se věnoval mnoha tématům, ale nejvíce pracoval ve fyzice pevných látek: supravodičům, kovům, polokovům a polovodičům. Proslavil se zejména objasněním mechanismu chování supravodičů II. typu a jejich magnetických vlastností. Fázový přechod do supravodivého stavu zde není doprovázen skokem v energii. Právě za tyto práce získal Nobelovu cenu. Je po něm pojmenován Abrikosovův supravodivý vír. V Argonne pracoval na teorii vysokoteplotních supravodičů a spolu s experimentátory z Argonne objevil v chalkogenech stříbra tzv. kvantovou magnetorezistivitu.
Abrikosov je členem Americké národní akademie věd, Ruské akademie věd, Královské společnosti v Londýně a Americké akademie umění a věd. Získal mnoho ruských i mezinárodních ocenění a cen, mimo jiné v roce 1975 obdržel čestný doktorát z univerzity v Lausanne.
