Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie.
Vydavatel: AGA (Aldebaran Group for Astrophysics)
Číslo 9 – vyšlo 1. března, ročník 22 (2024)
© Copyright Aldebaran Group for Astrophysics
Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno.
ISSN: 1214-1674,
Email: bulletin@aldebaran.cz

Noční obloha v japonských tradicích

Klára Mentzlová

Pojmenování souhvězdí v Evropě sahá až do dob starého Řecka. Obrazce, které hvězdy na nebi zdánlivě vytvářejí, připomínaly starým Řekům lidi, zvířata či předměty, a spojovali je s bájemi. Většinu souhvězdí pojmenovali podle postav a příběhů z mytologie. Euroatlantická civilizace však není jediná, která obsadila nebe svými hrdiny. Nikoho nepřekvapí, že rozvinutá kultura Dálného východu popisovala hvězdné konstelace svým vlastním způsobem. Dnes se podíváme na kořeny japonské astronomie.

Čínská mapa hvězdné oblohy. Za pozornost stojí souhvězdí u nás známé jako Orion.
Uspořádání hvězd je natolik fascinující, že zaujalo i Japonce. Zdroj: Archiv Planetum.

Takamacuzuka a Kitora – starověké japonské mohyly kruhového tvaru objevené ve vesnici Asuka v prefektuře Nara. Jejich vznik se datuje do 7. až 8. století. V nástěnné výzdobě se nachází mapy hvězdné oblohy se souhvězdími, tak jak je chápali tehdejší obyvatelé.

Amaterasu – japonská bohyně Slunce. Podle báje se po hádce s bratrem ukryla do jeskyně a svět se propadl do tmy. Ostatní bohové, ve snaze vylákat ji ven, předstírali, že si našli náhradu a před vchod jeskyně postavili zrcadlo. Amaterasu ze zvědavosti vyšla ven a během doby, kdy byla zmatena svým odrazem, bohové zatarasili vchod do jeskyně. Od té doby je na světě opět světlo. Zrcadlo je umístěno v Císařském domě a smí do něj pohlédnout pouze císař.

Kodžiki – nejstarší dochovaná japonská kronika. Dokončena byla v roce 712. Vypráví celou tehdejší historii Japonska, od mýtického stvoření ostrovů až po několik generací prvních císařů. Dlouho byla pokládána za nejdůležitější zdroj historických informací o starověkém Japonsku.

Šintó – japonské lidové náboženství. Vyšší sílu hledá v neobyčejných přírodních jevech tzv. kami, běžně překládáno jako božstvo. Jednotlivé rody uctívaly své vlastní rodové kami. Císařský rod je podle jejich hierarchie umístěný na nejvyšší obřadní pozici. „Kánon“ šintó nalezneme v kronice Kodžiki, která byla kompilována pro posílení autority císařské linie a zdůrazněním posvátného charakteru.

Lunisolární kalendář – kalendář, který se snaží skloubit tropický rok s rokem odvozeným od délky měsíčního cyklu.

Hmotné památky

Je vždy velkou výhodou, když se při zkoumání historie můžeme opřít o hmotné nálezy. Jako u většiny památek z těchto dob, i zde je patrný vliv Číny a Koreje. Rané Japonsko se opíralo o principy přejaté z Číny: počínaje písmem a zákoníky, přes buddhismus, kulturu, až po konfuciánské zásady pro organizaci společnosti. Artefakty s astronomickou tematikou nejsou výjimkou. Mezi nejvýznamnější patří mohyly Takamacuzuka a KitoraTakamacuzuka a Kitora – starověké japonské mohyly kruhového tvaru objevené ve vesnici Asuka v prefektuře Nara. Jejich vznik se datuje do 7. až 8. století. V nástěnné výzdobě se nachází mapy hvězdné oblohy se souhvězdími, tak jak je chápali tehdejší obyvatelé.. Obě se nalézají ve vesnici Asuka a pocházejí ze 7. až 8. století. Výzdobu hrobek tvoří kromě obligátních maleb dvořanů v korejských šatech také astronomické mapy.

Mapa v Takamacuzuce má čtvercový tvar, obsahuje 28 znamení čínského zvěrokruhu a je uspořádána podle čtyř zvířecích božstev. Mapa v Kitoře je kruhová a obsahuje hvězdy viditelné na místní zeměpisné šířce (38° s. š.). Astronomická ikonografie na hrobkách je jedním z příkladů artefaktů ilustrujících staročínské kosmologické principy. Čínské vzory si ovšem Japonci často interpretovali podle potřeb specifických pro japonské reálie, a i proto si Japonsko zachovalo svoji jedinečnou kulturu. Některé anomálie na mapě tak naznačují, že ne všechno bylo tehdy plně pochopeno. Je proto na místě položit si otázku, jaký vztah měli staří Japonci k noční obloze.

Mohyla Takamacuzuka ve vesnici Asuka v prefektuře Nara. Zdroj: Wikipedie.

Plejády

Významnými záchytnými body na noční obloze jsou souhvězdí Orion a hvězdokupa PlejádyPlejády – Kuřátka, Sedm sester, M 45. Otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka, vzdálená zhruba 400 světelných roků od Země. Stáří hvězdokupy je přibližně 100 miliónů roků a dle simulací by se měla rozpadnout na nezávisle se pohybující hvězdy v průběhu následujících 250 milionů roků. Průměr hvězdokupy je zhruba 15 světelných roků. Hvězdokupa je zahalena do charakteristické modré reflexní mlhoviny, kterou právě prochází. Rektascenze hvězdokupy je 3 h 47 min, deklinace 24° 7′.. Souhvězdí ve starém Japonsku se samozřejmě jmenovala jinak a byla tvořena jinými hvězdami, než na jaká jsme zvyklí v Evropě. Orion s charakteristickým pásem nebo Plejády jsou však natolik výrazné obrazce, že stály za zaznamenání oběma navzájem vzdálenými kulturami. Oba útvary jsou úzce spjaty s pěstováním rýže a její sklizní.

U Plejád můžeme nalézt spojení s bohyní Slunce Amaterasu ÓmikamiAmaterasu – japonská bohyně Slunce. Podle báje se po hádce s bratrem ukryla do jeskyně a svět se propadl do tmy. Ostatní bohové, ve snaze vylákat ji ven, předstírali, že si našli náhradu a před vchod jeskyně postavili zrcadlo. Amaterasu ze zvědavosti vyšla ven a během doby, kdy byla zmatena svým odrazem, bohové zatarasili vchod do jeskyně. Od té doby je na světě opět světlo. Zrcadlo je umístěno v Císařském domě a smí do něj pohlédnout pouze císař.. To by se mohlo zdát na první pohled zvláštní, protože Slunce má s malou hvězdokupou zimního nebe málo co společného. Pro objasnění tohoto vztahu musíme nahlédnout do kroniky KodžikiKodžiki – nejstarší dochovaná japonská kronika. Dokončena byla v roce 712. Vypráví celou tehdejší historii Japonska, od mýtického stvoření ostrovů až po několik generací prvních císařů. Dlouho byla pokládána za nejdůležitější zdroj historických informací o starověkém Japonsku., která zaznamenává historii Japonska počínaje mýtickým vznikem souostroví. Amaterasu je podle mýtů japonské tradice šintóŠintó – japonské lidové náboženství. Vyšší sílu hledá v neobyčejných přírodních jevech tzv. kami, běžně překládáno jako božstvo. Jednotlivé rody uctívaly své vlastní rodové kami. Císařský rod je podle jejich hierarchie umístěný na nejvyšší obřadní pozici. „Kánon“ šintó nalezneme v kronice Kodžiki, která byla kompilována pro posílení autority císařské linie a zdůrazněním posvátného charakteru. dcerou Izanagiho, který stvořil japonské ostrovy, a sestrou boha moří Susanooa a boha Měsíce Cukujomiho. Podle báje se Amaterasu po rozmíšce s bratrem ukryla do jeskyně a světu zavládla tma. Aby se svět vrátil do svých kolejí, byla jinými bohy vylákána ven. Od té doby je na světě opět světlo.

Aby bohové vylákali Amaterasu z jeskyně, na strom sakaki zavěsí korály, které jsou v Kodžiki pojmenovány mi-sumaru no tama, tedy „korály mi-sumaru“. Ve slově „mi-sumaru“ je „mi“ předpona, která nese význam uctivosti, a „sumaru“ odpovídá „subaru“, japonskému názvu Plejád. Když tak v zimě začne Slunce brzy zapadat, na noční obloze vyjdou Subaru, Plejády, které zemědělcům připomínají, že na jaře se Amaterasu, Slunce, opět vrátí a budou moci znovu sázet rýži.

Orion

Zemědělský význam má také souhvězdí Orionu, především jeho pás. Tři hvězdy (japonsky Micu-boši), které tvoří centrální část Orionu, Mintaka (δ Ori), Alnilam (ε Ori) a Alnitak (ζ Ori), chápou Japonci jako rovnoramennou váhu. V této analogii má Alnilam ukazovat na střed, Mintaka na úrodu prosa a Alnitak na úrodu rýže. V zeměpisných šířkách kolem 40. rovnoběžky Mintaka vychází jako první a zapadá jako poslední. Jejich úhel vůči obzoru se ale s časem samozřejmě mění. Na podzim, kdy je pozorovatelný jen východ Orionu, můžeme váhy vidět překlopeny pouze Mintakou dolů, na jaře je pozorovatelný naopak jen západ, dole je tedy Alnitak. Podle toho, kdy je která hvězda nahoře, věděli, zda vysadit rýži a sklízet proso, či naopak. Ačkoli se může zdát, že jde o zastaralou metodu, výzkumy ukazují, že mnoho zemědělců ve venkovských oblastech tuto metodu stále používá.

Orionův pás se na podzim převažuje na stranu Mintaky (δ Ori),
na jaře je vespod Alnitak (ζ Ori). Zdroj: Stelarium.

Další interpretace je, že souhvězdí Orion představuje typ zemědělského pluhu zvaného karasuki. Podle této legendy tři hvězdy znázorňují trny, zatímco mlhovina M42 je násada. Pro rybáře zase představují tři hvězdy trojzubou harpunu kanacuki, takže jejich východ v noci znamenal, že je vhodná doba k rybolovu. Zároveň někteří rybáři nazývají tyto tři hvězdy „sumijoši-boši“ podle strážných božstev moře.

Vega a Altair

Další báje související s hvězdami byla převzata z Číny. Japonská verze vypráví o princezně Orihime, která se zamilovala do pastevce Hikobošiho. Po svatbě však oba začali zanedbávat své povinnosti a za trest byli odděleni řekou. Směli se setkat jen jednou za rok. Na japonském nebi tak můžeme v letních měsících spatřit hvězdy Orihime (Vega ze souhvězdí Lyry) a Hikoboši (Altair ze souhvězdí Orla). Od sebe jsou odděleny nebeskou řekou – Mléčnou drahou. „Nebeská řeka“ je doslovný překlad japonského označení Mléčné dráhy. Sedmého dne sedmého měsíce, tedy právě v době, kdy jsou tyto hvězdy nejvýše, se koná festival Tanabata (doslova „večer sedmého“). Podle báje přiletí jednou za rok straky a z křídel vytvoří pro oba manžele most, aby se mohli navštívit. Japonci tou dobou sledují oblohu, a pokud prší, říkají, že je to pláč Orihime, protože se milenci nebudou moci setkat.

V Japonsku se do konce 19. století používal čínský lunisolární kalendářLunisolární kalendář – kalendář, který se snaží skloubit tropický rok s rokem odvozeným od délky měsíčního cyklu.. Délka měsíce je odvozena od délky měsíčního cykluSynodický měsíc – doba oběhu Měsíce kolem Země vnímaná pozemským pozorovatelem. Jde o dobu, za kterou se z našeho pohledu vystřídají všechny fáze Měsíce.. Každý rok začíná druhým novem po zimním slunovratu, což je tři až sedm týdnů po Novém roce. Proto se festival Tanabata koná v některých částech země dne 7. července (protože červenec je sedmý měsíc gregoriánského kalendáře), nebo až v srpnu (protože srpen je blíže k sedmému měsíci lunisolárního kalendáře).

Logo automobilky Subaru nezapře inspiraci otevřenou hvězdokupou Plejády.
Zdroj: Wikipedie.

Slunce na prvním místě

Zatímco evropská souhvězdí svázaná s řeckou mytologií jsou určující i pro dnešní japonské astronomy, při hlubším zkoumání japonských mýtů spojených s hvězdami narážíme na nedostatek zdrojů. To však neznamená, že by vztah starých Japonců ke hvězdám byl povrchní. Stojí za zmínku, že pohyb nebeských těles byl odedávna užitečný pro zemědělce a prostý lid. Co se týče důležité symboliky pro stát, na prvním místě není noční obloha, nýbrž Slunce jako atribut bohyně Amaterasu: nejen, že se nachází na samotné vlajce Japonska, ale podle tradice se od Amaterasu odvozuje původ celé císařské linie.

Bohyně Slunce Amaterasu vychází z jeskyně. Zdroj: Wikipedie.

Odkazy