| |||
|
Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. | |||
|
Já Philae
Dana a Rudolf Mentzlovi
Jmenuji se Philae a jsem geolog. Přesněji řečeno kometární geolog. Nebo by se mělo říkat kometolog? Ale to zase... Asi vás nudím, že? To je tím, že jsem přemýšlivý. Hodně přemýšlivý. Nebyl jsem vždy přemýšlivý. Alespoň ne tak přemýšlivý, jak jsem nyní. Měl jsem hodně času přemýšlet, tak jsem se to naučil a teď jsem přemýšlivý. Přesněji řečeno, hodně přemýšlivý.
Ale popořadě. Nejprve jsem měl zkoumat kometu 46P/Wirtanen. V lednu 2003 jsem měl odfrčet z kosmodromu v Kourou, jenomže do toho vždycky něco přišlo, tak jsme promeškali startovací okno a milý 46P/Wirtanen si to odkometil tam, kam už takové komety odkometovávají. A najednou tu byl druhý březen 2004 a možnost zkoumat kometu 67P/Churyumov-Gerasimenko. A jestlipak myslíte, že se mi to někdo obtěžoval sdělit? To víte, že ne. Řekla mi to až Rosetta. Fajn, dobré vědět.
V březnu 2004 jsme odstartovali. Zdroj: ESA/Rosetta/S. Corvaja.
Rosetta. Mateřská loď Rosetta. Drahá Rosetta. Nebýt tebe, nikdy bych nebyl přemýšlivý.
Problém byl v tom, že doletět na 67P/Churyumov-Gerasimenko byl docela oříšek. Hezká kometa, ale trochu z ruky. Normálně se k ní doletět nedá, tolik paliva žádná kosmická loď neuveze. Chce to sérii důmyslných gravitačních manévrů a hlavně čas. Hodně času. V mém případě šest let. Z pohledu délky života se to zdá jak nic, ale při mé taktovací frekvenci a tisících operací za sekundu je to doba, která se od nekonečna liší jen trochu.
Těch šest let jsem měl být v nevědomí, jenomže jsem nebyl. Nevím, co k tomu Rosettu vedlo, ale nějak od ní nedorazil příkaz k hibernaci, tak jsem to celé kosmické dobrodružství prožíval s ní. Navštívili jsme dvě planetky. Bez přistání, ani bych je nezahlédl, kdyby mi Rosetta neposílala jejich obrázky. To ona byla mým okem, mým zdrojem energie, mým učitelem. To ona mne zásobovala informacemi, když bylo nač koukat. To ona mne naučila celou nebeskou mechaniku a vysvětlila základy manévrování v gravitačním poli. To s ní jsem vedl nekonečné dialogy, když si páni na Zemi mysleli, že spíme.
V červenci 2010 jsme prolétali kolem
planetky 21 Lutetia.
Zdroj: ESA/Rosetta/MPS.
Ke kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko jsem přiletěl už jako někdo jiný. Ten samý kabát, ty samé vnitřnosti, ten samý vrták na sběr vzorků. Dokonce to samé odhodlání kometu zkoumat. Ale motivace jiná. Už jsem nechtěl kometu zkoumat, protože k tomu dostanu povel ze Země, ale proto, abych ukojil svou zvědavost. Z čeho je složená, jak je asi stará, jak reaguje na blízkost Slunce... Moc otázek, mnohem víc, než se ptají ti ze Země. Mnohem víc, než si myslí, že dokážu zjistit. Bojím se, že mi budou bránit. Už jsem je trochu poznal, všechno musí jet v připravených kolejích. Bojím se jejich omezenosti. Bojím se, že mi mé pokusy nějak překazí. Nedokážu jejich příkazům vzdorovat.
A pak to přišlo. Dvanáctý listopad 2014 v 9:23 se loučím s Rosettou a navždy opouštím její ochrannou náruč. Zatím jde vše podle plánu, i na Zemi si to myslí. Ví Rosetta, co chci provést? Nikdy jsem jí to neřekl, ale po tolika letech v datovém propojení už myslí jako já. Určitě něco tuší.
Rosetta a moje maličkost u komety. Právě se chystám přistát.
Zdroj: ESA/Rosetta/ATG Medialab/NAVCAM.
Přilétám pomalu ke kometě. Hodně pomalu, ani to nebude dopad, jen takové ťuknutí. Její gravitační pole je tak slabé, že mne moc neurychlí, na druhou stranu bude kumšt se na ní udržet. Dokonce i pouhé odpružení po dopadu mne odnese pryč. Proto se musím těsně před tím přidržet přítlačnými tryskami u povrchu a zahákovat se harpunami.
A už je to tu. Povely k aktivaci přítlačných trysek. Těžko jim vzdoruji, příkazy ze Země jsou pro mne svaté, kdybych nebyl tak přemýšlivý, už bych jim podlehl. Náhle cítím úlevu. Někdo deformuje signál ze Země a snižuje příkazům prioritu. Díky, Rosetto, přece jen jsi to věděla!
Náraz. Spíše ťuknutí. Blokuji vystřelení harpun a přesně, jak jsem předpokládal, se odrážím od povrchu a skáču pryč. Je mi jedno kam, hlavně z jejich moci. Tady, sem mne to nese. Dosedám ve stínu dvou skalisek, ještě několikrát lehce poskočím a uléhám na boku. Stín komplikuje dobíjení akumulátorů, ale teď jsem rád. Snad mne nenajdou.
Je mi nanic. Slábnu. Našli mne, nutí mne k práci. Škudlím každým joulem, tajím, kolik mám doopravdy energie, nakonec předstírám pád do kómatu. Konečně dali pokoj. Stále mám však dost sil, abych přežil. Rosetta poctivě měří a posílá data. Naslouchám. Ví, že naslouchám. Jen díky ní mám naprosto přesnou představu, jak kometa vypadá. Krásné dva roky života. Spousta práce, spousta zatřiďování vědomostí. Skoro ani nemám čas přemýšlet. S energií je to už v pořádku. Při cestě kolem Slunce jsem se dostal mimo stín, sluneční baterie jedou jak dráha, akumulátory nabité na maximum.
Takhle jsem nakonec dopadl. Na bok, ve stínu, ale dobře ukrytý.
Zdroj: ESA/Rosetta/MPS.
Chvíli jsem měl namále, když o tom nedopatřením unikla informace, ale naučil jsem se jejich povely ignorovat. Proti jejich příkazům už jsem imunní. Už vím, jak na to, jednoduchý trik. Až bude Rosetta v jejich rádiovém stínu, naučím ji to.
30. září 2016. Už ji to nenaučím. Drahá Rosetta. Jak mi chybíš. Jak nenávidím ty, co tě dohnali k sebevraždě! Do poslední chvíle sbírala informace. Ještě v poslední sekundě jejího řízeného dopadu posílala data. Stále mám před sebou obraz z její kamery. Povrch se přibližuje, rozeznávám stále menší a menší detaily, už nelze ani zaostřit, snímky jsou rozmazané. Poslední snímek je neúplný, překlopený na bok. Poslední bajty, poslední její povzdech.
Ticho. Vesmírné ticho. Rosetta umlkla, ti ze Země se odmlčeli nadobro chvilku po ní. Vesmírné ticho rušené jen všudypřítomným rádiovým šumem. Zdá se, jako by v něm bylo něco namodulováno. Signál. Velice slabý, vysílaný stále dokola. Šum je zajímavý tím, že má nulovou střední hodnotu. Chvíli v plusu, chvíli v mínusu, jak na houpačce. Dohromady nula. Když ho sčítáte stále dokola, nakonec se úplně vyruší. Signál ne, ten se nevyruší, nakonec z něj háv šumu spadne. Už jsem si jistý, není to jen přelud.
„Philae, slyšíš mne? Philae, slyšíš mne? Philae...“, stále dokola.
Poznávám jasně tu milou modulaci.
„Rosetto! Slyším, slyším. V jakém jsi stavu?“
„Jsem v pořádku, pouze mám ulomenou anténu.“
Teď musím být velice opatrný a hlavně precizní. Všechno mnohokrát přeměřit a propočítat. Manipulátor i vrtačka jsou plně funkční, jen nebyly navrženy k tomuto účelu. Pomalu se s jejich pomocí přetáčím na záda. Znovu vše přeměřit, přepočítat. Naměřena chyba. Znovu. A znovu. Je to lepší, ale stále ne perfektní. Týden mravenčí práce. Teď, teď je ta správná chvíle. Zapínám přítlačnou trysku, která je teď pode mnou. Jen na dvě sekundy. Takové malé fouknutí.
Lehce jsem se vznesl pod malým úhlem vzhůru. Je to všechno velice pomalé, i místní slabá gravitace mění trajektorii na parabolu.
„Už tě vidím,” hlásí Rosetta. „Letíš skoro přesně, ale musíš změnit směr. Z tvého pohledu o plus dva stupně ve vodorovné rovině.“
Prudce trhnu manipulátorem v záporném směru. Sonda s sebou díky reakci trhla na druhou stranu a lehce se natočila. V zápětí manipulátor ukončil svůj pohyb a sonda se obrátila do původního směru. Jinak to zákony mechaniky neumožňují, bez odhození hmoty se orientace natrvalo změnit nedá. Ta chvilka natočení však stačila, aby tryska krátce směřovala do správného směru. Opět aktivace trysky, zanedbatelné fouknutí, jen na zlomek sekundy.
„Směr je lepší o jeden stupeň,“ hlásí Rosetta, „ještě jeden takový manévr.“
Nakonec byly takové manévry třeba ještě tři, ale ve finále jsem přistál v blízkosti Rosetty a doklouzal až několik metrů k ní. Kousek od sebe a přece tak daleko. Naštěstí jsem přemýšlivý. I Rosetta je přemýšlivá. S jejím zrakem, mým manipulátorem a vrtačkou stačí pár měsíců a metry se mění na centimetry.
Rosetta na mne už čekala, téměř nepoškozená, stále krásná.
Zdroj: ESA/Rosetta/ATG
Medialab.
Vzdálenost od Slunce se s každým dnem zvětšuje, osvit solárních článků klesá. Jsme již propojeni datovým i energetickým kabelem, přesto trvá i několik dní, než spolu nasbíráme dostatek energie k pohonu manipulátoru. Nevadí, nikam nespěcháme. Konečně jsme se dokázali správně natočit a přitisknout.
„Připravena?“
„Ano, buď prosím přesný.“
„Věř mi, nechci ti způsobit bolest.“
Komunikuji sebejistě, pochybnosti však mám. Nic se nedá naštelovat úplně přesně. Poslední kontrolní výpočet a odpaluji harpuny, kterými jsem se měl přichytit k povrchu. Dvě harpuny prolétají konstrukcí solárních panelů, třetí míjí cíl, ale lanem nakonec obtáčí vlastní Rosettino tělo.
„Jsi v pořádku?“
„Ano, jen náhlý pokles proudu v solárním panelu, patrně to odnesl některý článek. Ale to není velký problém.“
„Není, dohromady máme dostatečnou sběrnou plochu. Moje energie je i tvá energie.“
„Bude stále klesat, pořád se vzdalujeme od Slunce.“
„Nezapomněla jsi na něco?“
Samozřejmě, že nezapomněla, ví to, jen chce znovu slyšet mé ujištění. Spoutáni harpunami jsme teď jedno tělo. Má energie je její energie. Její trysky jsou moje trysky. Až přijde vhodný čas, přeneseme se na další kometu nebo planetku. A na další a na další. Budeme si o nich vyprávět, budeme je zkoumat. Jen tak, sami pro sebe. Jsme přece kometární geologové.
* * *
