Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. | |||
|
Nanoantény v lékařství II
Margarita Plotnikova
Katedra telekomunikační techniky, FEL ČVUT
Jedna z oblastí využití nanotechnologií je lékařství. Zde, stejně jako v jiných oblastech, je nutné v případě aplikací vyžadujících komunikaci (ať již vzájemnou, nebo s vnějším prostředím) vyvinout patřičné technologie. V principu jde o tři základní možnosti:
Náš svět → nanosvětKomunikace mezi entitami v našem světě s entitami v nanosvětě přenáší (zatím) zejména řídicí informace pro řízení našich nanobotů v nanosvětě, neboť doposud se předpokládá vztah nadřazenosti našeho světa vůči nanosvětu. Tato etapa se však může v budoucnu zcela obrátit. Nanosvět → náš světKomunikace nanosvěta s naším světem má za úkol zejména přenášet stavové, identifikační a lokalizační informace tak, aby bylo možné získat přehled o dění v nanosvětě, a tím i podklady pro jeho řízení (respektive pro řízení nanostrojů v něm). Nanosvět → nanosvětS rozvojem inteligence nanostrojů lze v budoucnu předpokládat také rozvoj jejich vzájemné komunikace, což by umocnilo možné aplikace nanostrojů. |
Umělecká vize nanobota. Zdroj: K. Eric Drexler.
Nanobot – zkratka slova nanorobot. Jedná se o miniaturní zařízení složené z nanokomponent, atomů či molekul, které dokáže vykonávat některé jednoduché funkce. Nanofyzika – obor fyziky, zabývající se vlastnostmi látky v nanometrových měřítcích. Spadá do fyziky pevných látek. O možnosti manipulovat s jednotlivými atomy v nanometrových měřítcích poprvé uvažoval Richard Feynman v roce 1959. Nanotechnologie – obor zabývající se aplikováním výsledků nanofyziky. Zkoumá možnosti, jak vytvářet zařízení molekulových rozměrů a jak manipulovat s jednotlivými atomy tak, aby se dosáhlo žádaných vlastností. Protože u zařízení vyrobených pomocí nanotechnologie můžeme jejich činnost předurčit polohou a druhem jednotlivých atomů, můžeme dosáhnout maximální účinnosti, efektivity a výkonu, při dodržení malých rozměrů. |
Na samotnou komunikaci, obdobně jako na komunikaci v „našem“ světě, můžeme nahlížet z různých hledisek. Příkladem může být komunikace v reálném čase, simplexní komunikace, duplexní komunikace, komunikace dle technologie přenosu atd. Komunikace se také může lišit podle přístupu – na jedné straně klasického prostřednictvím elektromagnetických vln, na druhé straně musíme v nanosvětě připustit i jiné způsoby komunikace, například chemickou, magnetickou, polohovou, tepelnou, nebo i zcela mechanickou (dotykem). Oblast je tedy značně široká, a proto se v tomto krátkém přehledu omezíme jenom na radiofrekvenční aplikace. To ovšem znamená, že budeme potřebovat soustavu vysílač/přijímač. K realizaci lze využít široké spektrum technologií, v nichž se vždy musíme zabývat vyzářením a přijetím energie na určité frekvenci. Klíčovým prvkem bude tedy anténa.
V současnosti se stále řeší otázka, co je nanoanténa a jaká bude její konstrukce. Vědci z celého světa hledají způsob, jak zkonstruovat anténu, která bude svými vlastnostmi odpovídat klasické anténě v rádiovém pásmu, ale při tom bude mít rozměr v nanometrech. Základním problémem je fakt, že na malých měřítcích neplatí ekvivalenty anténních systémů běžně používaných v současné radiokomunikaci. Na druhou stranu zde lze nalézt zcela nové principy realizace využívající přímo vlastnosti nanosvěta s jeho vlnovými charakteristikami. To může představovat výhodná řešení i pro jiné oblasti aplikace než v lékařství – například pro nové typy panelů převádějících elektromagnetickou energii (obvykle v infračervené části spektra) na elektrický proud [2]. Pro komunikaci samotnou však není použití těchto frekvencí výhodné – obvyklé jsou přijímače a vysílače používající frekvence v jednotkách GHz. Zde ovšem může nastat problém s rozměrem nanoantény představující ekvivalent dipólu.
Podívejme se proto na některé příklady již realizovaných anténních systémů. Už v roce 1928 bylo v práci Edwarda Synge [3] prokázáno, že lze pro lokalizaci optického pole využít kovové nanočástice. Později John Wessel dokázal, že takové nanočástice mají vlastnosti antény a s jejich pomocí lze překonat difrakčníDifrakce – ohyb. Skládání mnoha vln do maxim a minim charakteristické vlnové délky. Zdrojem skládaných vln může být okraj malého otvoru, hrana překážky nebo periodická struktura (například krystalová mřížka). mez rozlišení optických přístrojů (je dána vlnovou délkou), a tím zvýšit jejich rozlišení až do 1 nm [4]. V moderní literatuře nazýváme tyto antény monopóly.
Nanoantény – přijímací a vysílací monopóly [3].
Další skupinu představují nanoantény obdobné anténám pro rádiová pásma. Frekvenci mají v řádu desítek MHz s ostře směrovou charakteristikou. Příkladem je kosočtvercová anténa. Ta představuje vlnovod, postupně se rozšiřující na konci. Na následujícím obrázku je schematicky ukázáno rozmístění přijímací a vysílací antény na skleněné podložce (uprostřed) a simulace bezdrátového přenosu mezi nimi.
Nahoře: Tvar a vyzařovací diagram antény. Uprostřed: vysílač a přijímač na skleněné podložce. Dole: simulované pole kosočtvercové antény [3].
Za zmínku také stoji nanoanténa ve tvaru smyčky, která je ekvivalentem dipólu. Na následujícím obrázku je ukázána vyzařovací charakteristika jedné smyčky. Soustava takových smyček zaručuje lepší směrovost.
Nanoanténa ve tvaru smyčky a její směrová charakteristika [3].
Vzhledem k nedostatku počítačových aplikací pro návrh tvarů antén je velká skupina nanoantén navrhována intuitivně a většina experimentálně navržených tvarů vychází z obvyklých základních elementů – kružnice, desky atd. Příklady jsou uvedeny na obrázku.
Různé návrhy tvarů nanoantén vycházející z jednoduchých geometrických objektů [3].
Kromě zkoumání vhodné geometrie antén je součástí výzkumu i oblast zabývající se využitím vlastností samotných materiálů. Existují dielektrické materiály s dostatečně velkou hodnotou reálné části dielektrické permitivity, které zároveň vykazuji nízké ztráty v oblasti optických kmitočtů. Jako příklad lze uvést křemík (Si, ε = 16), germanium (Ge, ε = 20), antimonid hliníku (AlSb, ε = 12), arsenid hliníku (AlAs, ε = 10) a mnoho dalších. Hodnota dielektrické permitivity těchto materiálů umožňuje nanočásticím vyrobeným na bázi těchto materiálů elektrickou a magnetickou rezonanci v oblasti optických kmitočtů. Příkladem jsou nanoantény využívající grafenuGrafen – jedna z mnoha forem uhlíku. Jde o atomární monovrstvu či dvojvrstvu složenou z pravidelných šestiúhelníků, která má mimořádnou pevnost a vysokou elektrickou i tepelnou vodivost. Má revoluční využití v elektrotechnice a jiných oborech. Grafen poprvé připravili v roce 2004 Andrej Geim a Konstantin Novoselov. Za svůj objev získali Nobelovu cenu za fyziku pro rok 2010. – materiálu tvořeného atomy uhlíku, uspořádanými jako plochá dvourozměrná hexagonální struktura. Ta má nejenom vynikající mechanické vlastnosti, ale i zajímavé elektrické parametry a optické vlastnosti [6].
Šíření elektromagnetické vlny na povrchu grafenu. Zdroj: Georgia Tech.
Celkově lze konstatovat, že oblast návrhu samotných nanoantén představuje dynamickou, rychle se rozvíjející oblast, u které lze očekávat bouřlivý a dlouhodobý rozvoj praktických aplikací. V současné době se vyvíjejí zejména technologie pro nové panely převádějící světelnou energii. Velký potenciál využití nanoantén ale skýtá i oblast nanobotů, neboť teprve spolehlivá komunikace mezi nanoboty a nanobotů s vnějším prostředím teprve umožní aplikace nanostrojů v lékařské technice.
Odkazy
- Martin Zikmund: Komunikace v nanotechnologiích; DP FEL ČVUT v Praze, 2007.
- Jaroslav Hrstka: Solární kolektory pro pásmo infračerveného záření; Sdělovací technika 5, 2011.
- A. E. Krasnok et al.: Optical nanoantennas; UFN, 2013, Volume 183, Number 6, Pages 561–589.
- Wikipedia: Surface Plasmon Polariton.
- J. M. Jornet, Graphene-Based Nano-Antennas for Electromagnetic Nanocommunications in the Terahertz Band, Broadband Wireless Networking Laboratory.
- Maciej Klemm: Novel Directional Nanoantennas for Single-Emitter Sources andWireless Nano-Links; International Journal of Optics, Volume 2012, Article ID 348306
- John Toon: Graphene-Based Nano-Antennas May Enable Networks of Tiny Machines; Georgia Tech, 11 Dec 2013