Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. Vydavatel: AGA (Aldebaran Group for Astrophysics) Číslo 13 – vyšlo 1. dubna, ročník 9 (2011) © Copyright Aldebaran Group for Astrophysics Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno. ISSN: 1214-1674, Email: bulletin@aldebaran.cz

13/2011

O počítání do tří aneb slepá víra v teorii relativity

Jiří Muladi

Čtvrtý rozměr vesmíru je ve skutečnosti jen kejklem přestrojeným za vědu

Je opravdu zvláštní, kolik lidí naletělo na blud o čtvrtém rozměru, přestože je neprokazatelný i nelogický zároveň. Chcete-li o tom důkaz, tady je: Víme, že krychlí může rovina pronikat v libovolných polohách, zatímco opak není možný (krychle se do plochy zkrátka nevleze). Podle téhož systému a logiky však i trojrozměrné objekty by musely pronikat čímkoli, co má o rozměr víc. A stejně jako rovina je naprosto nezávislá na existenci krychle, tak i čtyřrozměrný prostor může být krychli úplně ukradený. Kdyby měl tedy vesmír přidán čtvrtý rozměr, musel by obsahovat i tělesa z látky mnohem „drsnější a děravější“, než je hmota z trojrozměrných atomů. Navíc bychom tato tělesa k ničemu nepotřebovali a pronikali bychom jimi asi jako měňavkyMěňavka – jednobuněčný eukaryotní organizmus měnící téměř libovolně svůj tvar a pohybující se pomocí panožek. Měňavky vysunují své panožky (vychlípeniny buňky) kupředu a pak za nimi přitahují celé tělo. Panožky slouží rovněž k přijímání potravy. Typicky může žít ve vodě nebo ve vlhké půdě, některé mohou žít neškodně nebo patogenně v trávicí soustavě jiných živočichů. Některé druhy, například Physarum polycephalum, mohou vytvářet mnohojaderná plazmodia o plochách až několik metrů čtverečních. Plazmodium vzniká procesem mnohonásobného dělení buněčných jader, přičemž se poslední fáze rozdělení samotné buňky vynechá. pemzouPemza – vyvřelá hornina pórovité textury, většinou částečně nebo zcela sklovitá. Patří k přirozeným sklům. Hustotu má nižší než voda, proto na vodě plave. Používá se k pedikůře, zahradnictví i jinde.. Pojďme si to celé vysvětlit podrobněji: nikoli cestou slepé víry, nýbrž cestou logiky…

Světlá pórovitá pemza. Bývalá Jugoslávie. Velikost 8,5×5,5 cm. Pemzou do vody ponořenou procházejí měňavky. Sbírky Geologického pavilonu VŠB-TU Ostrava, foto J. Jirásek 2006.

Průvodce po rozměrech prostoru

Víte že vše, co má méně než tři rozměry, je pro lidské oko neviditelné? Ne každý nad tím přemýšlí, ale když například učitel narýsuje křídou na tabuli rovnou čáru a tvrdí, že je to jednorozměrná přímka, vytváří v žácích nesprávnou představu o jednotlivých rozměrech prostoru. Přímku (1D) v realitě prostě nelze vidět. Aby se lidskému oku objevila, musíme na ni „obléknout“ atomy křídy, nebo jiné kreslící hmoty. Ovšem tyto atomy jsou pochopitelně trojrozměrné a tudíž nejsou totéž co jednorozměrná přímka (pouze ji ilustrují). Je to jasný důkaz, že přímku dovedeme měřit jedině tehdy, když má na sobě trojrozměrné atomy, zatímco bez nich (svlečenou) ji neumíme vidět.

S plochou je to analogické. Představte si například knihu a pak její tloušťku zmenšujte až do jedné vrstvy atomů. Poté ve svých představách rozměr tloušťky zcela odeberte. Kniha zmizí, přestože dvou rozměrů vrchní plochy jste se ani nedotkli – ty zůstaly na svém místě. To značí, že pokud k ploše (2D) není přidán třetí rozměr, lidské oko ji nevidí. Je to jako u přímky: každou plochu vnímáme a umíme měřit jenom tehdy, když je vyplněna trojrozměrnými atomy hmoty – bez nich ji zkrátka vidět nedokážeme.

Lidské oko zkoumající čtvrtý rozměr. Očka tato mají úlohu patřičně ztíženou. Jednak šilhají a jednak jsou umělá. Vytvořil je Adam Baroody.

Co a čím proniká?

Tyto zákony tvoří systém, který je ve fyzice bohužel ignorován už od dob Alberta Einsteina. A důsledek? Fyzika je rozpolcená na klasickou (od Newtona) a plnou záhad (od Einsteina). Vyložme si tedy, co bylo vědci opomenuto při správném počítání do tří v rozměrech vesmíru:

Za prvé: Prostor přímek (1D) patří silám – ty se měří v newtonech, které obsahují metr na prvou (plus kilogram a „plošný“ čas, ovšem tyto veličiny se jednotkami prostoru neměří). Proto síly z 1D nelze vidět a umíme pozorovat jedině jejich účinky na tělesech z atomů. Tento jev vnímáme všichni doslova na každém kroku (např. jako neviditelnou sílu gravitační). Z prostoru 1D pak pronikají síly bez překážek do prostorů 2D a 3D, což v geometrii ilustruje přímka kdekoli v ploše či v objemu tělesa. (Tyto souvislosti se ve školách bohužel neučí.)

Za druhé: Prostor ploch (2D) je zadán energiím – ty se měří v joulech, které obsahují pochopitelně metr na druhou. Energie rovněž můžeme spatřit pouze jako účinek na trojrozměrných tělesech. Například teplo nelze vidět, stejně jako samotné světlo (Slunce přece svítí i v noci, ale pokud se jeho paprskům nepostaví do cesty třeba Měsíc, žádné sluneční světlo nevidíme.)

A za třetí: Prostor objemů (3D) je vyhrazen atomům hmoty – měří se v metrech na třetí. (Všechny tři prostory jsou však do sebe „teleskopicky“ zasunuty a tvoří jeden vesmír.) Z daného systému logicky vyplývá, že kdyby vesmír obsahoval i další rozměr, a tudíž by měl 4D tělesa, atomy hmoty by jimi pronikaly. Přitom na takových tělesech by se pak účinky atomů daly sledovat stejně, jako účinky (neviditelných) sil i energií na tělesech 3D.

Kde zůstala Occamova břitva?

Přestože tato fakta nejsou ve vědě správně vnímána, v systému vesmíru platí a vnucují otázku: V jakých jednotkách se měří a počítá gravitace z Einsteinovy obecné teorie relativity (OTR), když ta ke své existenci potřebuje čtyřrozměrný křivený prostoročas? Ba co víc, nejen že ho potřebuje, gravitace je s prostorem 4D podle fyziků přímo ztotožněná. (Nechejme přitom stranou nesmysl, že jeden z rozměrů prostoru je čas. Proč nesmysl? Albert Einstein potřeboval do své nereálné teorie další (nereálný) rozměr – tak ho prostě přisoudil času. A všichni relativisté tento blud akceptují, ačkoli sami v praxi používají na rozměry jedině metr a přitom vědí, že v čase není metrického vůbec nic. I pro ně je jednotkou času sekunda, definovaná výhradně počtem periodických jevů: kdepak je zde vidět rozměr?)

Je nesporné, že síly (1D), jakož i energie (2D) a objemy (3D) nepotřebují křivený „pemzový“ 4D prostor k ničemu. Nárokuje si ho jedině myšlenková konstrukce Alberta Einsteina – gravitace z OTR. Tak v jakých čtyřrozměrných jednotkách se měří a jak je možné, že téměř sto let fyzikům nechyběly? Přídavkem si ještě každý seriozní vědec musí v této souvislosti položit otázku respektující tzv. Occamovu břitvu (princip nejjednodušší logiky): Proč bychom měli gravitační jevy měřit v neznámých čtyřrozměrných krouceninách, když nám tento úkol dobře plní jednotka jednorozměrné síly z fungujícího systému?

Není břitva jako břitva. Tahle sice není Ocammova,
ale je také pěkně ostrá. Jako břitva.

Čím začal chaos ve fyzice?

Albert Einstein otevřel cirkusovou manéž, v níž kdekdo žongluje s rozměry, hmotou, časem i jednotkami dle libosti. Například v teorii superstrun má vesmír už deset rozměrů... (Tento blud má k pravdě ještě dál než teorie, že vesmír je plný neviditelných trpaslíků. Akorát je pravdou, že co se týká jasných vědeckých důkazů, jsou na tom obě teorie stejně. :) ) Zmíněná manéž byla slavnostně otevřena poté, co pánové Michelson a Morley velmi přesným pokusem zjistili, že oběh Země kolem Slunce (cca 30 km za sekundu) se nijak neprojevuje na rychlosti světla. To údajně odporovalo skládání rychlostí v klasické Newtonově fyzice. Proto Einstein přišel s fyzikou novou, relativistickou. Uznáním jeho teorie se ovšem věda poprvé závažným způsobem prohřešila proti systému v rozměrech vesmíru. Až si relativisté skutečně uvědomí jejich omyly, bude se o pokusu Michelson – Morley (MM) hovořit jako o nádherné ukázce špatného pochopení správného výsledku. Fyzikové tehdy totiž chtěli sčítat rychlost dvojrozměrné energie (světla) s rychlostí trojrozměrné koule (Země). Což je nesmysl a Newtonovo skládání rychlostí dvou trojrozměrných těles z toho logicky nemohli dostat. (Koule se do říše energií navíc nevleze, proto je nemůže ani urychlit.)
Je to totéž, jakoby chtěli, aby rychlost chodícího člověka zvýšila rychlost jeho myšlení.

Proč Einstein Newtona nestrávil?

Relativistické rovnice obsahují mimo jiné Newtonovu gravitační konstantu kappa. O její důležitosti svědčí také to, že se z ní počítají hmotnosti všech vesmírných těles, přičemž kappa je složena z dráhy, rychlosti a hmotnosti. Pro výpočet uvedených veličin však Albert Einstein vymyslel převodní vzorce, které paradoxně do gravitační konstanty nikdy nedosazoval. Jak je možné, že v relativistické fyzice platí konstanta složená z veličin od klasického Newtona??? Navíc i slavná rovnice E = mc² je relativisty špatně prezentována: prý dokládá, že hmotnost je formou energie. Tak falešné tvrzení by si však Newton nikdy nedovolil. Vždyť systémově se energie měří v joulech, zatímco hmotnost v kilogramech – to opravdu není totéž. A co hlavně: z nitra atomů sice lze získat energii s kvanty v podobě plošných „lívanců“, z nich ale neumíme stvořit „knedlíčky“ atomů (navíc s energií v jejich nitru). Odborněji řečeno, hmotnost je v energii pouze jedním z (2D) komponentů a vůbec se nedá ztotožňovat s 3D atomy. Ty mají natolik jiné složení, že jde bez nadsázky o rozdíl dvou světů.

Není pravda, že Einstein Newtona nestrávil. Na známém snímku Einstein totiž nevyplazuje jazyk, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale oblizuje se po požití chutného Newtona.

Temná hmota je počtářskou chybou

Miliardy let sviští kosmická tělesa vesmírem závratnými rychlostmi a podle teorie relativity by musela neustále těžknout. Jejich hmotnosti se navíc nepočítají podle Einsteina, nýbrž z Newtonovy konstanty kappa. Ale Isaac Newton při práci s rovnicemi J. Keplera přenesl do svého gravitačního zákona i „drobný“ omyl, způsobený vykrácením dvojnásobku čísla π. To přehlédnutí však bylo fatální. Znamená, že všechna vesmírná tělesa mají „dvěpínásobně“ větší hmotnost, než jakou vědci z vykrácené kappy vypočítali a dosud chybně používají. Až si fyzikové pokorně přiznají tento historický přehmat, stane se několik zázraků najednou:

• zmizí jim potřeba tzv. „temné hmoty“ vesmíru (je jí prý šestkrát víc než hmoty zjevné),
• objasní si korekce u GPS i „záhadné“ síly, působící na družice, dvojhvězdy a galaxie,
• pochopí stáčení perihélia Merkuru (u něhož Einstein vliv „temné hmoty“ nepředvídal, ani nezapočítal, přesto ale došel přesně k výsledku, ke kterému se chtělo dojít…)

a celou teorii relativity budou moci poslat do muzea kuriozit, kde už dávno měla být.

Otázky k prozření ze slepé víry

1. Sekundy ve fyzice určují počty period (záření). Jsou obsaženy snad v každé rovnici či konstantě – čím se v nich tedy měří údajný rozměr? A jak se měřitelně projevuje?
2. Síly (včetně gravitační), ale i energie a objemy, vůbec nepotřebují křivený 4D prostor z OTR. Kde v případě takového bludu skončila racionalita vědců a jejich Occamova břitva?
3. Jak to, že v relativistické fyzice platí gravitační konstanta složená z veličin od Newtona?
4. Významný gravitační vliv „temné hmoty“ Albert Einstein u stáčení perihélia Merkuru nepředvídal, ani nezapočítal – přesto ale dospěl k „přesnému výsledku“. Co to asi znamená?
5. Kdy se ve školách začne učit korektní systém jednotlivých rozměrů s fyzikálními souvislostmi a přestane se šířit (za vědu přestrojené) kejklířství o čtyřrozměrném vesmíru?

A konečně: po modifikaci Newtonova gravitačního zákona číslem 2π a mumifikaci teorie relativity se fyzika trvale sjednotí a zprůhlední, není-liž pravda?

Poznámka redakce