| |||
|
Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. | |||
|
Černé díry bez závojů
Petr Kulhánek
Na počátku roku 2010 se týmu vyhodnocujícímu snímky ze Spitzerova vesmírného dalekohleduSST (Spitzer Space Telescope) – Spitzerův vesmírný dalekohled. Kosmická observatoř NASA pracující v infračerveném oboru, která byla vynesena na oběžnou dráhu v srpnu 2003 nosnou raketou Delta 7920H ELV. Zrcadlo má průměr 85 cm. Přístroje byly chlazeny kapalným heliem na teplotu 5,5 K do roku 2009. Pozorovací spektrální rozsah byl v období chlazení 3÷180 μm. Od roku 2009 pracuje dalekohled v „teplém“ režimu – teplota celého dalekohledu je cca 30 K a pracuje jen přístroj IRAS na vlnových délkách 3,6 μm a 4,5 μm. Program observatoře má na starosti California Institute of Technology. podařilo nalézt v obrovské vzdálenosti od nás dvě atypické obří černé díry. Z tvaru jejich spektra je patrné, že v okolí obou objektů není přítomen prach. Pro obří černé díry, které nacházíme v centrech větších galaxií a kvazarů, je přitom prachový torus zcela typický. S největší pravděpodobností to znamená, že se díváme na velmi jednoduché černé díry, které vznikaly v období méně než jednu miliardu let po vzniku světa, tedy na samotném počátku vesmíru. Tehdy zde ještě nebyly přítomny složitější molekuly, ze kterých později vzniká kolem obří černé díry charakteristický prachový kokón. V okolí nalezených objektů byl detekován jen velmi intenzivně zářící plynný disk. Objev může mít velký význam pro pochopení vzniku prvních kvazarů či galaxií.
Spitzerův vesmírný dalekohled. Zdroj: NASA/SST.
|
Černá díra – objekt, který kolem sebe zakřiví čas a prostor natolik, že z něho nemůže uniknout ani světlo. Část z nich vzniká kolapsem hvězdy v závěrečných fázích vývoje. Druhou skupinu tvoří obří černé díry sídlící v centrech galaxií. Rotující černé díry kolem sebe vytvářejí akreční disky látky a v ose rotace výtrysky vysoce urychlených částic. Paradoxně akreční disky i výtrysky, vznikající v bezprostředním okolí černé díry, velmi intenzivně vyzařují. AGN – Active Galactic Nuclei, aktivní jádra galaxií. Tato jádra produkují netepelné pulzní UV a RTG záření, v centru sídlí velmi hmotná černá díra obklopená akrečním diskem (n ~ 1016 cm-3, T ~ 105 K, B ~ 0,2 T). Přepojení silokřivek magnetického pole je doprovázeno ohřevem elektronů až na 109 K a rentgenovým či gama zábleskem. Existuje celá řada galaxií s aktivními jádry, například Seyfertovy galaxie, linery, blazary a kvazary. Kvazar – objekty objevené v roce 1963, mají malé úhlové rozměry (<1″) a obrovský zářivý výkon v celém spektru (1035 až 1040 W). Kvazary se nacházejí ve velkých kosmologických vzdálenostech, jejich světlo je poznamenáno rozpínáním vesmíru a spektrum je výrazně posunuté k červenému konci. Energetická bilance odpovídá vyzařování celých galaxií. Jde o zárodky budoucích galaxií, v jejichž středu se nachází obří černá díra s charakteristickým výtryskem hmoty. |
Troška historie
Historicky první úvahy o možné existenci objektů, ze kterých nemůže uniknout ani světlo, pravděpodobně pochází od Johna Michella již z roku 1783. Pierre Simon Laplace v roce 1798 odvodil na základě představ Newtonovy mechaniky rozměry tohoto hypotetického tělesa ze vztahu pro únikovou rychlost, do kterého dosadil místo únikové rychlosti rychlost šíření světla. V roce 1916 odvodil stejný vztah, ale na základě Einsteinovy obecné relativityObecná relativita – teorie gravitace publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915. Její základní myšlenkou je tvrzení, že každé těleso svou přítomností zakřivuje prostor a čas ve svém okolí. Ostatní tělesa se v tomto pokřiveném světě pohybují po nejrovnějších možných drahách, tzv. geodetikách., Karl Schwarzschild. Od té doby hovoříme o tzv. Schwarzschildově poloměru. Pojmenování „černá díra“ pochází od Johna Wheelera a je až z roku 1967. V roce 1971 ztotožnil anglický astronom Paul Murdin rentgenový zdroj Cyg X1 v souhvězdí Labutě (objevený v roce 1964) s černou dírou. Její vlastnosti určil na základě pozorování hvězdy obíhající v těsném okolí.
První objevená černá díra je prototypem tzv. hvězdných černých děr, které vznikají v závěrečných fázích života velmi hmotných hvězd (nad 10 MS), jež se zhroutí do černé díry po vyhasnutí termojaderné syntézy v jejich nitru. Takových černých děr známe dnes velké množství a staly se pro astronomy běžnými vesmírnými objekty.
Umělecká představa hvězdné černé díry Cyg X1. Zdroj: David A. Hardy, IAAA.
Zcela jiným typem jsou obří černé díry sídlící v centrech galaxií. Jejich hmotnost může být miliony až miliardy Sluncí, hustota je ale v porovnání s hvězdnými černými děrami velmi nízká. Pokud je v okolí dostatek materiálu, vytvoří se v těsné blízkosti černé díry plynný akreční disk, který je zdrojem energie pro okolí. Plyn kroužící kolem černé díry ztrácí energii vnitřním třením. Jeho potenciální energie se mění na teplo a zahřátý akreční disk se stává zdrojem intenzivního záření v širokém spektru vlnových délek. Plyn ztrácející energii padá po spirále do černé díry. Ve větší vzdálenosti od černé díry vzniká tlustý prachový torus, který pohlcuje podstatnou část záření z centrální oblasti a sám vyzařuje v mikrovlnném a infračerveném oboru. Prachový torus často vytváří kolem černé díry mohutný kokón, který skrývá centrální oblast před okolím.
Ve směru osy rotace vznikají výtrysky částic urychlovaných magnetickým polem na rychlost srovnatelnou s rychlostí světla. Ve větších vzdálenostech se částice výtrysku brzdí o okolní prostředí a vytvářejí charakteristické radiové laloky. Černá díra se stává jakýmsi motorem celé galaxie, v jejímž středu sídlí. Často hovoříme o tzv. aktivních jádrech galaxií. Obraz aktivního jádra se liší podle směru pohledu na černou díru (detaily naleznete v AB 21/2008). Pokud jsou objekty ve velkých vzdálenostech, vnímáme je jako kvazaryKvazar – objekty objevené v roce 1963, mají malé úhlové rozměry (<1″) a obrovský zářivý výkon v celém spektru (1035 až 1040 W). Kvazary se nacházejí ve velkých kosmologických vzdálenostech, jejich světlo je poznamenáno rozpínáním vesmíru a spektrum je výrazně posunuté k červenému konci. Energetická bilance odpovídá vyzařování celých galaxií. Jde o zárodky budoucích galaxií, v jejichž středu se nachází obří černá díra s charakteristickým výtryskem hmoty., jež byly objeveny v roce 1963. Není-li v okolí centrální černé díry dostatek materiálu (buď nebyl přítomen od počátku nebo ho černá díra již spotřebovala), jeví se galaxie jako klidný objekt a její jádro má průměrnou aktivitu.
Umělecká představa obří (galaktické) černé díry. V těsné blízkosti je patrný plynný akreční disk, ve větší vzdálenosti prachový torus, jehož rozměry mohou dosáhnout i několika světelných roků. Ve směru osy rotace vznikají výtrysky částic ovládané magnetickým polem (výtrysky obepínají magnetické trubice ze zkroucených silokřivek pole). Ve velké vzdálenosti od černé díry interagují výtrysky s okolním prostředím a vytvářejí radiové laloky, které nejsou zobrazeny. Zdroj: NASA/CXC/Melissa Weiss.
Skutečný snímek okolí obří černé díry v jádře galaxie NGC 5128 (zdroj je znám zejména pod názvem Cen A). Objekt je od nás vzdálen přibližně 11 milionů světelných roků. Snímek vznikl složením několika fotografií pořízených různými přístroji na různých vlnových délkách: submilimetrová oblast je znázorněna oranžově (APEXAPEX (radioteleskop) – Atacama Pathfinder EXperiment, dvanáctimetrový radioteleskop ESO umístěný v Chile v Atacamské poušti ve výšce 5 080 metrů nad mořem. Do provozu byl uveden v roce 2007, stal se prvním radioteleskopem ze zamýšlené sítě 64 teleskopů ALMA.), optická (WFIWFI – Wide Field Imager, dalekohled o průměru 2,2 metru, který patří Evropské jižní observatoři. Je postaven v Chile na hoře La Silla a provouje ho německý Institut Maxe Plancka.) bíle a hnědě a rentgenová modře (ChandraChandra – družicová observatoř NASA zkoumající vesmír v rentgenovém oboru. Byla vypuštěna v roce 1999. Na palubě observatoře je rentgenový dalekohled o průměru 1,2 m a ohniskové vzdálenosti 10,05 m, tvořený čtyřmi soubory souosých paraboloidně-hyperboloidních zrcadel o délce 0,85 m, se zorným polem o průměru 1,0° a s rozlišením 0,5″.). Dobře je patrný prach obepínající celou galaxii, zřetelné jsou i oba výtrysky a radiové laloky. Levý výtrysk je dlouhý 13 000 světelných roků. Zdroj: ESO/APEX/WFI, NASA/Chandra, 2009.
Jednoduché černé díry bez prachového kokónu
Řada černých děr byla objevena v rámci Sloanovy digitální přehlídky oblohy (SDSS). Mezi ně patří i dva nenápadné kvazaryKvazar – objekty objevené v roce 1963, mají malé úhlové rozměry (<1″) a obrovský zářivý výkon v celém spektru (1035 až 1040 W). Kvazary se nacházejí ve velkých kosmologických vzdálenostech, jejich světlo je poznamenáno rozpínáním vesmíru a spektrum je výrazně posunuté k červenému konci. Energetická bilance odpovídá vyzařování celých galaxií. Jde o zárodky budoucích galaxií, v jejichž středu se nachází obří černá díra s charakteristickým výtryskem hmoty. s katalogovými označeními J0005-0006 a J0303-0019. Oba kvazary leží v těsné blízkosti světového rovníku, první z nich je v souhvězdí Ryb a druhý v souhvězdí Velryby. Červený kosmologický posuvKosmologický posuv – posuv spektrálních čar k červenému konci spektra díky rozpínání vesmíru. Při rozpínání dochází nejen ke vzájemnému vzdalování galaxií, ale i k prodlužování vlnových délek záření. Spektrum vzdálených objektů ve vesmíru se tak jeví posunuté směrem k červené až infračervené oblasti. Kosmologický červený posuv je definován předpisem z = (λ − λ0)/λ0, kde λ0 je vlnová délka spektrální čáry v okamžiku vyslání paprsku, λ je vlnová délka téže spektrální čáry v okamžiku zachycení paprsku. Malé kosmologické červené posuvy lze interpretovat pomocí Dopplerova jevu. U velkých posuvů závisí vzdálenost objektu na parametrech expanze vesmíru (Hubbleově konstantě, křivosti, procentuálním zastoupení temné energie atd.) a není jednoduché z naměřeného kosmologického posuvu vzdálenost přesně určit. Proto se většinou časové období udává pouze hodnotou naměřeného kosmologického posuvu. obou objektů je větší než 6; odhaduje se, že jsou ve vzdálenosti přibližně 13 miliard světelných roků od Země. Uvážíme-li, že vesmír je starý 13,7 miliardy let, jde o objekty z prvopočátku existence vesmíru.
Oba kvazary byly spolu s dalšími devatenácti objekty zařazeny do programu Spitzerova vesmírného dalekohleduSST (Spitzer Space Telescope) – Spitzerův vesmírný dalekohled. Kosmická observatoř NASA pracující v infračerveném oboru, která byla vynesena na oběžnou dráhu v srpnu 2003 nosnou raketou Delta 7920H ELV. Zrcadlo má průměr 85 cm. Přístroje byly chlazeny kapalným heliem na teplotu 5,5 K do roku 2009. Pozorovací spektrální rozsah byl v období chlazení 3÷180 μm. Od roku 2009 pracuje dalekohled v „teplém“ režimu – teplota celého dalekohledu je cca 30 K a pracuje jen přístroj IRAS na vlnových délkách 3,6 μm a 4,5 μm. Program observatoře má na starosti California Institute of Technology., v rámci kterého byly detailně pozorovány v infračerveném oboru v průběhu let 2006 až 2009. Vědecký tým vyhodnocující napozorovaná data byl veden Xiaohui Fanem z Arizonské univerzity. Jmenované dva kvazary jako jediné z 21 sledovaných objektů neměly charakteristické spektrum horkého prachu. Podle všeho se zdá, že mají jen akreční disk z horkých plynů, ale charakteristický prachový torus zcela chybí. Je vysoce pravděpodobné, že se podařilo najít primitivní černé díry vzniklé v první miliardě let existence vesmíru, kdy ještě neexistovaly molekuly, ze kterých se tvoří prach. Tomu nasvědčuje i relativně malá hmotnost obou obřích černých děr. V porovnání s ostatními jsou velmi mladé a ještě nestačily ze svého okolí pozřít větší množství materiálu. V tuto chvíli jde o jediné dvě známé obří černé díry, které nejsou zahaleny do prachového kokónu. Ten se u nich pravděpodobně vytvořil až mnohem později, nicméně světlo nesoucí informaci o tomto procesu na Zemi ještě nedorazilo.
Porovnání spektra kvazaru J0005–0006 s
„normálním“ kvazarem J0842+1218.
Ve spektru chybí část odpovídající prachu. Zdroj:
NASA/JPL-Caltech/L. Jiang.
Umělecká představa jednoduché černé díry s akrečním diskem z plynů.
Prachový torus zcela chybí. Zdroj: NASA/JPL-Caltech.
Animace týdne: Černá díra v jádru galaxií
Černá díra v jádru galaxií. Umělecká vize cesty do jádra galaxie. Nejprve proletíte kolem hvězd ve vnějších oblastech galaxie a vydáte se k jejímu centru, kde sídlí velmi hmotná černá díra. Černá díra je obklopena horkým prachovým torem, který je zobrazen červeně. V těsném okolí je žlutý plynný akreční disk. Plyn se zahřívá vnitřním třením při postupném pádu do černé díry a slouží jako zdroj energie pro centrální galaktický motor. Uvolňovaná energie uniká z černé díry v podobě dvou výtrysků urychlených částic a záření. Pokud se pozorovatel dívá přesně v rovině akrečního disku, může vidět oba výtrysky, pokud výhled nezastíní tlustý prachový torus. Pokud je osa výtrysků skloněná, bude díky relativistickým jevům intenzita vzdalujícího se výtrysku silně potlačena. To, co pozorovatel uvidí tak silně závisí na úhlu pohledu. Zdá se, že celá rodina galaxií s aktivními jádry (linery, blazary, kvazary, Seyfertovy galaxie) jsou jediným druhem objektu nazíraným pod různými pozorovacími úhly. Zdroj: Chandra/Harvard University, 2007. (mpg, 5 MB)
Literatura
- Linhua Jiang et al: Dust-free quasars in the early Universe; Nature 464 (2010) 380-383. Dostupné přes ArXive
- Whitney Clavin: NASA's Spitzer Unearths Primitive Black Holes; JPLNews & Features, March 17, 2010
- Casey Kazan: NASA's Infra-Red Eye Unveils Most Primitive Supermassive Black Holes in Universe; The Daily Galaxy, March 18, 2010
- Petr Kulhánek: Aktivní jádra galaxií; AB 21/2008
